Trať duchů I.

Trať 144 <Krásný Jez – Horní Slavkov – Loket (– Nové Sedlo u/L)> aneb výprava po „Trati duchů“.

Je vlahé letní jitro a na olomouckém přednádraží je opět rušno. Skupinka dětí chystajících se na tábor se řadí pod velkým jízdním řádem, pracující s aktovkami nasedají do tramvají a vůbec, všude kam se člověk podívá, jsou vidět zástupy. Je prostě pondělí, pracovní den, a ještě k tomu těsně před sedmou. Stejný šrumec panuje i v nádražní hale. Je zvláštní, jakto že ti, kdo se hledají, se i najdou. To štěstí měla i skupinka mladých lidí, která postávala u telefonních budek. Možná tomu spíše napomohla jejich jasná domluva: „Ve tři čtvrtě na sedm u telefonních budek!“
            A tak zde máme naše čtyři hrdiny, kteří nás budou celým příběhem provázet. Nepsanou hlavou skupiny je Jirka, ale spíše známý jako Mistr Ryan. Dále je tu Athos, tedy Kuba, Ljodov alias David a Partyzán, pro změnu spíše známý jako Franta. Tak teď je znáte a pro upřesnění je nutno dodat, že všichni čtyři jsou studenti Univerzity Palackého a neznají se pouze z akademické půdy.
            Všichni se tedy nakonec šťastně sešli, ale počkat někdo k nim ještě míří. No jo, málem bych zapomněla. To je Verča, zvaná BrokenWing. Jak k této přezdívce přišla, tak to je mi záhadou. Takže konečně je parta kompletní.
           „Super, takže už jsme všichni. Expedice Slavkovský les může začít. Jdu koupit lístky. Ljodov vás zatím seznámí s průběhem expedice,“ prohlásil Mistr Ryan a odkvačil k přepážce. Mezitím Ljodov vytáhl pidinotes z náprsní kapsy, chystal se číst, ale náhle pohlédl na hodiny. Bylo sedm. Očima začal hledat Mistra Ryana. Uviděl ho vcelku brzy. Mistr Ryan mu naznačoval, aby se vydali směrem na nástupiště. Inu, místo seznámení se s programem tedy banda popadla své caky paky a pelášila na druhé nástupiště, kde se tísnilo neskutečné množství národa.
            „Teda jako jestli budem až do Prahy stát, tak mně asi šibne,“ ozvala se BrokenWing.
            „Verčo, nic si z toho nedělej. To je normálka,“ odvětil Athos.
            „Vsadím se, že Mistr Ryan už si pro dnešní den nachystal nějakou tu expedici. A nebude to procházka růžovým sadem,“ řekla Verča.
            „No, to si piš,“ prohlásil funící Mistr Ryan, který se na poslední chvíli přiřítil na nástupiště. 
            „VLAK ÍCé PĚT SET OSMDESÁT HUTNÍK ZE STANICE TŘINEC S PRAVIDELNÝM ODJEZDEM V SEDM NULA PĚT PŘÍJÍŽDÍ KE DRUHÉMU NÁSTUPIŠTI. ŽÁDÁME CESTUJÍCÍ, ABY DBALI SVÉ OSOBNÍ BEZPEČNOSTI A USTOUPILI OD HRANY NÁSTUPIŠTĚ,“ ozval se hlas ze staničního ampliónu. A skutečně pod hodolanským mostem se již rýsovala lokomotiva.
             Brzy se Krysa řítila kolem nich a vlak viditelně zpomaloval, nakonec se ozval skřípot brzd a vlak zastavil. 
             „Hele, Ljodove, ty seš nejblíž dveřím. Vezmu ti batoh a ty zkus najít nějaké volné kupečko,“ řekl Ljodovi Mistr Ryan a převzal Ljodův bágl. Ljodov zalezl do vnitřku vagónu a vbrzku už klepal nadšeně na okno a naznačoval, že mají štěstí. Tak teda nastoupil i zbytek, pohodlně se usadil a konečně nastal ten dlouho očekávaný čas seznámení se s plánem expedice.
             „Takže den první, to je dnes. Jedeme do Krásnýho Jezu. Mistr Ryan vymyslel výlet, jaký jsme ještě neabsolvovali. Na netu se seznámil s jakýmsi… jaks to Ryane říkal?“ obrátil se Ljodov na Mistra Ryana.
             „Hele, víš co. Radši to řeknu sám. Dej mi ten papír. No, prostě. Seznámil jsem se chlápkem, který provozuje něco jako železniční turistiku. Chodí po zrušených nebo nepoužívaných tratích v Česku. Vyprávěl mi o tom, no byl do toho strašně zažraný. No, a tak jsem se mu zmínil, že máme v plánu jet do Slavkovskýho lesa, jestli jako o něčem neví. To ste měli vidět. Obličej se mu rozzářil a řekl: ‚Jo, jo. Je tam trať duchů. To si projděte. Krásná cesta, příroda, viadukty, tunely.‘ A tak naše první kroky povedou na trať duchů.“
            „Ty Ryane, ale já jsem cosi slyšel o tom, že ji budou opravovat?“ ozval se Partyzán.
            „No, jo. Ty želpagemaniaku! Ale kdy to jako psali? Na konci ledna. A, hm, víš, jak se to vyvíjí? Nijak. Jestli někdy začnou, tak dneska ne. Myslím, že si to bez problémů projdem,“ odpověděl mu na to.
            „A další program. Dneska dojdeme, kam dojdeme. Zabalíme to před setměním. Druhý den se doplazíme do Lokte, prolezem ho a pošlapem po zelený a uvidíme, kam všude dojdem. Máme na to celý týden. Nějak jsem to neplánoval do důsledku. Se přece známe.“
            „A myslel jsi na nějakou tu sprchu?“ ozvala se úzkostlivě Verča.
            „Víš, Verun. Vody je v řekách dost a tento týden má být teplo, ale jestli narazíme na nějakej kemp, tak se vykoupat budeš moct. Čestný pionýřský,“ odvětil na to Ryan.
            „Proč s váma vůbec jezdím?“
            „No, přece kvůli dobrodružství, ne!“ prohlásil rozhodně Athos.
            „Hm, že číhá za každým rohem… Takže opět volnější program. Já souhlasím,“ změnila téma BrokenWing.
            „Jo, já taky. Hlavně se těším na tu trať duchů,“ ozval se Partyzán.
            „No, ty aby ses netěšil, ale musím tě upozornit, ta trať se nepoužívá. Moc vlaků tam neuvidíš,“ řekl na to Ryan.
            „Jejda, dyť se bez nich obejdu. Nedobírejte si mě furt,“ ohradil se Partyzán.
            „A mě se to taky líbí. Je to úplně něco jiného než v předchozích letech. To si stoprocentně užijem,“ prohlásil Athos.
            „Hele, Athosi, jak bylo na táboře?“ zeptal se ho Ljodov.
            …

Nyní můžeme skupinku opustit. Rozhovory během osmihodinové cesty nejsou předmětem našeho vyprávění. Ale můžu jen zdůraznit, že do Prahy přijeli pouze s desetiminutovým zpožděním. Aspoň nemuseli dlouho čekat na rychlík. Po desáté tedy vyjeli z Wilsoňáku směr Mariánské Lázně. Cesta ubíhala v dobré náladě a při kytaře.
            Po třech hodinách dorazili do Mariánských Lázní a hodinové čekání na další vlak využili ke krátké procházce po okolí železniční stanice. Těsně před půl třetí nastoupili do žlutočerné osmsetdesítky, která je následně dovezla do Krásného Jezu, kde se ke skupince opět vrátíme a budeme je doprovázet na cestě po trati duchů.

 Krásný Jez

Žlutočerný šukafon zastavil na opuštěném nádraží v Krásném Jezu. Po pravé ruce se zdvihala patrová výpravní budova a v okolí se rozprostíraly hluboké lesy. Děcka posbírala veškeré své batožiny a hleděla co nejdřív opustit dusné ovzduší motoráčku. Moc si ale nepomohli, protože venkovní vzduch byl srovnatelný s rozpáleným interiérem šukafonu. První kroky mladých tedy vedly do stínu vzrostlých stromu poblíž nádražní budovy. Když se skupinka usídlila v kýženém chládku pod stromy, všichni do jednoho pohlíželi se zájmem na Jirku. Nevyřčená otázka zněla: „Tak kam teď?“
            „Děcka máme něco po půl čtvrté. Chvilku si dáme oraz a vyrazíme. Vidíte, kam jede ten vlak? Tak tím směrem se vydáme. Tady ta kolej podle Zdeňka vede do Lokte,“ řekl Ryan a ukázal na k nim nejbližší kolej. Když se podívali dál, zdálo se, že kolej končí ve skupince keřů opodál.
            „Kdo je Zdeněk:“ zeptala se Verča.
            „No, Zdeněk je ten kluk, co mi doporučil tudle trasu. Prý tu byl už několikrát. Popsal mi nějaké orientační body, abychom se neztratili. Nakonec dodal, že ztratit se ani nejde. Turistickou značkou nám budou totiž koleje,“ odpověděl Jirka.
            „To chceš říct, že ty koleje pokračujou i za tím křakem?“ odvětil na Athos.
            „No, asi určitě. Tu trať ještě nezlikvidovali,“ řekl Jirka.
            „A taky, že nezlikvidujou. Dyť ju chtějí obnovit, ne?“ ozval se železniční znalec Franta.
            „Jo, jo,“ přitakal Mistr Ryan. „Však jsem ti říkal, že jsem to taky na ŽelPage četl. No, myslím, že bychom už tu pauzu měli ukončit, ať se dneska aspoň někam dostaneme. Však jsme se ve vlaku naseděli dost. Tak vztyk!“ rozkázal Ryan.
            „O.K.“ ozvalo se čtyřhlasně a všichni se různým tempem stavěli na nohy. Po chvilce se tedy vydali směrem odjezdu vlaku. Athosovi to nedalo a šel napřed, aby se přesvědčil, zda jsou za tím keřem koleje.

            „Ty krávo, fakt. To mě podržte, ty kolejnice se úplně ztrácejí v trávě. Myslím, Ryane, že se nám půjde úplně báječně,“ vykřikl Athos a v hlase mu zazníval ironický podtón, přitom s obavami hleděl na Veroniku.
            „Jsme snad z cukru, Athosi? A Verča to zvládne. Šli jsme i horším terénem,“ odvětil na to Ryan.
            A tak skupinka opustila bezpečnou a udržovanou cestu a pustila se za dobrodružstvím po rezavých a zarostlých kolejích směrem do Lokte. Postupovalo se jim docela špatně, poněvadž si cestu museli proklestit vzrostlými stromky, smrčky a břízkami, které vyrůstaly z prostoru mezi jednotlivými pražci. Cestou minuli rozbitou značku, o které Partyzán prohlásil, že se jedná o sklonovník. („Hm, to si nám toho řekl!“) Po tři sta metrech se konečně dostali ze zelené džungle a před nimi se rozevřel nádherný pohled do širokého okolí. Nyní mohli postupovat rychleji. Byli za nimi přejezd, i první mostek, a začali mírně stoupat. Volnou krajinu vystřídali skalní zářezy. Opět začali bojovat se stromky, ať už s živými, tak i s těmi na zem spadlými. Potkali další polorozpadlé železniční značky a Partyzánovy komentáře typu: „Jé, další sklonovník,“ nebo „Hele, to je upozorňovadlo k předvěsti,“ nebrali na zřetel. Cesta jim poklidně plynula, ale postupovali docela pomalu. Bylo totiž stále velké horko. Před žhavými slunečními paprsky sice skupinku chránili stromy, ale i tak se mladí potili o sto šest. Ještě k tomu se jim ouška batohů zadrhávali o větvičky. A aby tomu nebylo málo, šlapat po zarostlých pražcích taky není žádný med. Hlavně Veronika začínala dávat jasně najevo, že romantickou cestu po nepoužívané lokálce si představovala přece jen jinak.
            A náhle, kde se vzal, tu se vzal, stál před nimi viadukt. Dlouhý kamenný viadukt.Verča se při pohledu na most viditelně zarazila.
            „Co je, Verčo? Snad se nebojíš? Dyť je to kamenný most. Není se čeho bát!“ obrátil se na Verču Ljodov.
            „Já nevím. Ten most vypadá dost zbědovaně. A to proražené zábradlí… je doopravdy nutné, abychom šli zrovna tudy?“ odvětila Verča.
            „Verun, půjdeš mezi náma a ani ti to nepřijde a budem na druhý straně,“ prohlásil Ljodov.
            „Ryane? Je takových mostů na trase víc?“ obrátila se na Ryana.
            „Verun, doopravdy se neboj. Zdeněk říkal, že ty mosty vydrží hodně. A pod námi pěti se sotva sesune. Jo, jejich víc, ale tenhle je podle něho na tom nejhůř. Tak co vyrážíme?“ odpověděl Ryan.
            „Tak jo,“ řekla nejistě Verča.
            Kluci vzali Verču mezi sebe a vyrazili na most. Teď když stáli přímo u něj, nezdál se tak úzký. Byl stejně široký jako venkovská silnice. Verča si oddechla a její obavy se pomalu vytrácely. Vstoupili tedy na viadukt. Stromky rostly, podobně jako na předchozí části trati, v mezerách mezi pražci nebo podél kolejí, ale šlo se jim tu o poznání lépe. Sam tam sice museli kráčet podél notně rzí prožraného zábradlí, ale aspoň se jim naskytl krásný pohled do údolí Teplé.
            Bezpečně přešli přes most a pokračovali dále neustále se brodící v zelené džungli. Po necelých třech kilometrech narazili na hromadu kamení ležícího přes koleje. („Hm, nestabilní skalní útvar. Až to tu budou opravovat, tak ji budou muset upevnit.“ To je jeden z Partyzánových komentářů, který samozřejmě zůstal bez odezvy). Přelezli tedy kamennou suť a pokračovali v cestě, neboť čas nebezpečně utíkal a Jirka skupince naznačil, že by chtěl dneska dojít co nejdál. 
            „Hele, Partyzáne. To jsem zvědavý, jestli do té obnovy půjdou? Poď se podívat,“ křičel Athos, který opět šel rychleji. Partyzán zrychlil a vzápětí dorazil k Athosovi. Před nimi ležely rozpojené kolejnice, převrácené na hranu, vybočené či předsunuté. Evidentně se tady vyřádila skupinka zlodějů kovů. Kolejnice byla pro ně v tomto terénu moc silné sousto, tak aspoň pobrali šrouby ukotvující kolejnici k pražcům. 
            „Athosi, jestli to tu budou obnovovat, tak je jedno, jestli tu ty koleje jsou nebo ne. Ty stávající jsou v děsném stavu,“ řekl Partyzán a vykročil. Po několika metrech pak opět naráží na chybějící koleje, tentokrát jsou však konce kolejnic označeny žlutým bezpečnostním pruhem. Takže je čekal úsek prázdných pražců. Po sto metrech se opět objevují, znatelně označené žlutou barvou. Za to les kolem kolejí notně zhoustl. Prodírali se lesem. Athos jako přední hlídka opět vpředu, náhle si úlevně oddechl: „Konečně konec. Děcka před náma jsou Ležnice!“
            Brzy byli všichni z lesíka venku a před nimi byla trať v relativně dobrém stavu, takže se šlo celkem lehce. Po pravé ruce měli ležnické domky a užívali si ty zvuky civilizace. Auta, štěkot psů či puštěné rádio. Brzy minuli kilometrovník oznamující pátý kilometr. Pomalu se ozývaly hlasy, že by bylo fajn dát si krátký odpočinek. Jirka jim však řekl, že by měli dojít aspoň na zastávku Ležnice. Ostatní sice nesouhlasně kroutili hlavou, ale nakonec svolili a šli za Jirkou, který se ujal funkce přední hlídky. Po levé ruce se jim objevil plot nějaké továrny, či něčeho podobného, a po chvilce skupinka přichází k první výhybce na trati. Vlečka vede k plotu, ale evidentně dál už ne. No, nic překvapivého.
            „Ha, už vidím první orientační bod,“ řekl Jirka, když před sebou uviděl mírně se rozpadávající kamenný mostek nad tratí. „Zdeněk říkal, že je těsně před zastávkou.“

            A doopravdy, když minuli mostek, objevilo se před nimi betonové nástupiště, ne nepodobné perónům na provozovaných tratích. Mladí se úlevně rozvalili na chladivý beton a chvíli si užívali nicnedělání. Ljodov se po chvilce posadil a vytáhl nějaké ovoce z batohu. Byly to jablka. Hodil je děckám, prý na posilněnou. A tak ještě nějakou tu chvilku leželi na betonu a přežvykovali jablka. No, ale nic netrvá věčně, a tak Jirka zavelel a šlo se dál. Trať byla v tomto úseku docela průchodná a brzy se dostali na louku, kterou protínala kounická silnice. Přejezd vypadal, jako by tu vlaky jezdili denně. Prošli kolem světel a asi by se v nich krve nedořezal, kdyby světla začala z ničeho nic blikat a zvonit, ale to se nemohlo stát, protože zabezpečovací zařízení na tomto úseku je zničené, a tudíž nefunkční.
            Za přejezdem na skupinku čekal další dlouhý viadukt. Tentokrát byla Verča v klidu, poněvadž tento most vypadal o poznání lépe než ten předchozí. A tak jej přešli, dokonce si i trochu poblbli. Dobře schůdná cesta prostě dělá divy. Po několika metrech se před nimi černal vjezd do slavkovského tunelu. Na tunely se Jirka obzvláště těšil. Projít se železničním tunelem? Takové štěstí prostě neměl a teď se mu naskýtá zcela bezpečná možnost. Když dorazili k ústí tunelu, který byl notně dlouhý (155 m), tak se kluci dohodli, že si dají závod, kdo doběhne jako první na konec. Běželi po dvou a po stranách kolejí, což jim běh docela ztěžovalo, ale naštěstí se nikdo nezranil. Jako první doběhli samozřejmě Jirka, který závodil s Athosem, a Partyzán, který běžel s Ljodovem. Běh o celkové vítězství dají v dalším. Vzápětí se k nim došourala i Verča. Když si její oči po té tmě v tunelu přivykly na světlo, nevěřila vlastním očím – další viadukt. Asi nejdelší ze všech, které prošli. Vedla k němu vyšlapaná stezička. Na zábradlí pak byla cedulka s přesprejovaným nápisem. Písmena opět prosvítala přes černý lak. „VSTUP ZAKÁZÁN“ hlásala.
            „Evidentně ten zákaz všichni dodržujou. Aspoň se nám půjde dobře, když je tam pěšinka. Ale to zábradlí je nějaké křivé, radši se moc neopírejte, ať někoho nesbíráme dole na silnici. No, a podle Zdeňka je tohle druhý orientační bod. Brzy se objeví vjezdové návěstidlo,“ prohlásil Jirka při vstupu na most.
            „Ju, už se těším. Jen jsem zvědavý, jak vypadá? Třeba bude mechanické. To by byla fotečka,“ nadšeně říkal Partyzán.
            „Jen aby tam ještě bylo. Tady bych se už ničemu nedivil,“ zchladil ho Ljodov.
            Během hovoru přešli most a na konci si udělali několik vzpomínkových fotek, včetně několika pokusů vyfotit provoz na silnici pod viaduktem. Cesta byla průchodná, zdálo se, že snad i udržovaná, tak se šlo hezky. Dokonce i odpolední horko pomalu polevovalo a přicházel vlahý letní večer.
            „Hele, semafor!“ zvolala Verča, která byla nyní v přední hlídce.
            „Já ti dám semafor. To je vjezdové návěstidlo,“ reagoval Partyzán. „Vidíš, pořád tu je,“ obrátil se na Ljodova.
            „Jo,“ usmál se Ljodov. „Ale mechanické rozhodně není. No, i když jak se tak dívám, tak by aji možná mechanické bylo. Akorát by ho museli obsluhovat aspoň dva lidi s barevnými světly.“
            „A co bys po čtrnácti letech chtěl. Dyť se o to nikdo nestará. Ryane, můžu si na ně vylézt, že bys mi udělal fotku, jak mám hlavu místo světla,“ zeptal se Ryana.
            „Pro mě za mě, ale nejdřív vyzkoušíme, jestli není moc prožrané, ať se nám i s návěstidlem neporoučíš k zemi,“ řekl Ryan a zamířil k návěstidlu. Zkusmo vyzkoušel stožár návěstidla a shledal, že je vcelku pevný. Partyzán vyšplhal na stožár a už se jeho obličej smál z okýnka, kde normálně svítí zelené světlo. Ryan ho vyfotil a nakonec se na návěstidle vystřídali všichni, takže každé okýnko má svůj obličej. Spodní žluté obdržel Athos, bílé Ryan, červené Verča, zelené Partyzán a Ljodov si přivlastnil horní žluté. Když se u návěstidla dostatečně vyblbli, vydali se na slavkovskou železniční stanici, která bude nedaleko. A taky že ano. Po několika metrech se jim po pravé ruce objevuje výpravní budova, ale zato koleje zcela mizí v hustém lesíku.
            „Tak tady dneska zakotvíme. Najdeme si nějaký flek a tam se utáboříme,“ prohlásil Ryan při pohledu na železniční stanici.

Pokračování příště...