...aneb život jde dál...

Jak si nás Bůh vedl aneb Antiochia 2011

22. 9. 2011 11:10
Rubrika: Kronika | Štítky: Antiochia , Léto , misie

Jedná se o článek do farního časopisu, dávám ho zde, kdyby ho snad neotiskli :-)

„Budíček… za pět minut nástup před ubytovnu!“ Tak toto mohlo zaznívat před několika lety na místě, kde jsme bydleli během našeho letního působení v Loučce. Místo toho jsme se každé ráno scházeli ve čtvrt na osm k ranním chválám.

Letošní Antiochia se totiž odehrávala v malé vesničce na samotném okraji vojenského újezdu Libavá, v Loučce, což je místní část Lipníka nad Bečvou. Tato obec nedisponuje farou (v sedmdesátých letech byla dána do světského užívání), a tak nám místní JZD dalo k užívání bývalý objekt Armády ČR. Byla to hájenka vzdálená od posledního domu asi tři kilometry na úplné samotě.

Tato lokace předurčila celý průběh našeho misijního úsilí… po pravdě byla to mizérie. Představte si, že máte všechny věci na hájovně, ale celý den jste dobré čtyři kilometry mimo. Problémem se tak mohl stát i obyčejný déšť… či dokonce účast na mši svaté. Ale o tom není tato má vzpomínka na letošní Antiochii…

Než vás však provedu průběhem našeho působení, musím se omluvit, že v loňském roce nic o Antiochii nezaznělo. Vězte však, že i loni se do jedné malé vesnice v podhůří Jeseníků sjeli skupinky mladých lidí, kteří se nebáli mluvit o Bohu. Byla v Rudné pod Pradědem, farnosti otce Marka Žukowského. Důvodem toho, že o této akci v loňském nepadlo ani písmeno, byla má indispozice na konci prázdnin. Mnozí jistě víte, že jsem si nešťastně zlomila pravou ruku. A tak to chci napravit letos a seznámit vás s naším dílem letošním.

Tak jako v několika předchozích letech jsem byla na turnusu A, a tak se náš tým snažil antiošácké působení ve farnosti rozjet. Byli jsme v tomto létě nejpočetnějším turnusem. Konečné číslo se zastavilo na čísle jedenáct. Čtyři kluci (no tedy tři kluci a vedoucí, jímž byl kněz P. Radomír Šidleja, který je zároveň duchovním pastýřem farnosti Loučka) a sedm děvčat. Kromě počtu se náš tým vyznačoval také tím, že všichni byli naprostí nováčci (až na mou maličkost, otce Radka a Janči, která si svou antiošáckou premiéru odbyla v Rudné). Proto také naše působení provázelo nadšení a úsměv na rtech. Byli jsme naprosto nekonfliktní tým, který se dokázal na všem domluvit, proto si také myslím, že se náš elán přenášel na místní obyvatelé. Ti nás přijímali s úsměvem a otevřeností. A to nejen místní farníci, ale i ti z řad nevěřících. A ještě jedna zajímavost – byli jsme doslova československý tým, jedna dívčina byla totiž ze slovenského Rájce.

Veškerá naše činnost se nesla v poklidném rytmu. Většina našich dní se skládala z návštěv po babičkách, her s dětmi na hřišti a příležitostné pomoci v domácnosti. V tomto posledním případě se mi při pomoci s mytím oken povedlo navázat upřímné přátelství s nevěřící rodinou, což pokládám za největší úspěch mé Antiochie. Nedělali jsme žádné velké akce, ačkoli jsme na to měli, ale prostě to tak vyplynulo. Větší akce byli nakonec jen dvě: první bylo posezení pro seniory a druhou pak výlet do Podhoří spojený s hledáním pokladu.

U tohoto výletu se trochu pozastavím, poněvadž se s ním pojí zajímavý příběh. Na tuto akci jsme se docela dost připravovali. Skupinky kolařů se v předchozích dnech vydávali hledat nejvhodnější trasu, takže okolí poznali dokonale. A přesto úkol vést jednu ze skupinek padl na mne… I přes svou znalost okolí se mně a mé skupince, kterou tvořili čtyři kluci, podařilo hned u první fáborky zabloudit… Dostali jsme se bohužel do nitra vojenského prostoru, a tak nepomohl ani mobilní telefon a posléze ani výstup na hřeben, poněvadž se kolem nás rozprostírali kopečky Oderských vrchů. Musela jsem nakonec spoléhat pouze na svůj orientační smysl a pokusit se dostat na nejbližší silnici. Naštěstí se nám to podařilo, ale to už jsme měli v nohách dobrých pět šest kilometrů. Dostali jsme k tzv. radarům a odtud už hravě trefili do Loučky. V osadě Slavkov však nastala krize, poněvadž děti nebyly na tento nenadálý výlet připraveny. Ozývaly se prosby, ať zavolám mamince, pláč a trucování. Autobus nám k naší smůle ujel před hodinou a půl, ale naštěstí se našli dobří lidé, kteří děti svezli ke čtyři kilometry vzdálené hájovně. Já jsem tu štreku šlapala sama… Výlet nakonec dopadl dobře a děti odjížděly s nadšením (i když měly v nohách místo čtyř kilometrů deset a já čtrnáct :-)), poněvadž jsme si u bazénu udělali táborák a opekli si klobásy.

Další nemilou událostí, která nás k závěru našeho turnusu postihla, byla náhlá příhoda břišní, která postihla Janču, a tak jsem s ní strávila celé páteční odpoledne v hranické nemocnici, kde si ji nakonec i nechali.

Jak se vyjádřil otec Radek, byly pro mne poslední dva dny turnusu nejtěžší a nejnáročnější. Nejdřív jsem se s dětmi ztratila na území, kde jsme neměli co dělat a následně Janička, o kterou jsem měla nesmírný strach. Navzdory bolesti a strachu tyto zkušenosti pokládám za nejpřínosnější.

Tato Antiochie mi totiž dala velmi důležitou zkušenost… pocítila jsem totiž sílu Božího vedení, ať to bylo ve chvíli, kdy jsem měla před celou farností říci vlastní smysl Antiochie, či ve chvíli, kdy jsem pro Radkovu nemoc vedla celý náš tým. Poznala jsem, jak je nesmírně důležité důvěřovat Bohu. K tomu sloužily ony dva okamžiky – bloudění v lesích a Jančina nemoc…

Zažili jsme i úsměvné chvilky, např. v pondělí 4. července dorazil k naší hájovně fekální vůz a vysál obsah bazénu, jež jsme měli před domem. Po návratu ve večerních hodinách byl již připraven k použití. Nakonec jsme se v něm koupali jen dvakrát, protože ke konci turnusu se z něj stal brčálovník… Druhou úsměvnou kapitolou byla kopající sprcha v koupelně… Po poradě se známým elektrikářem jsem zakázala koupání v inkriminované sprše. Předseda JZD nám na naší žádost poslal elektrikáře, aby se na ni podíval. Závěr zněl, že sprcha je naprosto v pořádku. A hned při prvním sprchování po týdenní pauze nás zkopala, i když jsme se jí vůbec nedotkli. Můj závěr zní: baterie byla pod stálým napětím, příčina však zůstala neobjasněna…

Pár slov k bydlení, jež bylo naznačeno již v úvodu… spali jsme na hájence, ale jinak veškerá naše činnost probíhala v sokolovně, jež byla relativně ve středu obce. Měli jsme tam celkem pohodové zázemí (tedy alespoň nějaké ty stoly, židle a kuchyň, což na hájovně nebylo, pač vojáci si odvezli i háčky na ručníky :-)).

K duchovnímu programu… místo bohoslužeb slova, jež se slavili v předchozích letech, jsme měli skoro denně mši svatou. Náš turnus tak pokládám za promodlený, protože jsme vlastně hned v počátcích zavedli modlitbu v kostele ve chvílích, kdy nebylo, jak se říká, co dělat. Zprvu jen před svatostánkem (k zavedení došlo během mého vedení a já samozřejmě nemohu vystavit Nejsvětější svátost) a po Radkově návratu i před Nejsvětější svátostí. Modlili jsme i denní modlitbu církve a samozřejmě modlitbu Anděl Páně ráno a v poledne. Jediné co mi trochu chybělo, byla absence společné adorace. Bohužel holt jsme nemohli mít všechno…

A tímto končím svou vzpomínku na letní Antiochii, která mi doopravdy hodně dala (ostatně jako každý rok :-)).

 

Prosím vás tedy o modlitbu za toto misijní dílo a moje poslední slova jsou adresována Bohu slovy žalmu:

 

„Dej mi poznat své cesty, Hospodine, uč mě chodit po svých stezkách. Veď mě cestou své pravdy a vyučuj mě, vždyť jsi Bůh, má spása, každodenně skládám svou naději v tebe.“

Ž 25, 4 – 5

 

Eva Křupalová

Zobrazeno 2578×

Komentáře

Jaňulí

Jéé, Evi, moc krásně jsi to napsala, díky!..a máš pravdu i s těmi háčky na ručníky:D

Vojtěch Hýbl (VVRH)

Jo, je to hezký. Jen malá technická orientační - ta hájovna byla cca 20 min chůze od posledního domu a podle měření tachometru asi 1,5 km, ale i tak to bylo dost (2,5 to bylo až do sokolovny). Pro mě to byl nejdrsnější okamžik, když jsem si za noci v Loučce uvědomil, že jsem unavený a ještě mě čeká jízda dokopce na hájenku, což bylo asi 7 min jízdy na kole s dynamem. Ráno to bylo lepší, sjezd trval asi polovinu času.

Zobrazit 2 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.