...aneb život jde dál...

Už jsou to víc jak tři roky... Vážně?

13. 9. 2015 4:47
Rubrika: Kronika

Drazí milí...

jak předesílám v úvodu, poslední příspěvěk na mém blogu je z dubna roku 2012. Ach... to jsem ještě byla studentkou vysoké školy. Krásná to doba...

Ale proč mi to tak dlouho trvalo? To nebylo o čem psát?

Všeobjímající a vágní odpověď: nebyl čas...

Nebyl čas, nebyla chuť, nebyla témata a vlastně nebyla ani potřeba. Ale dnes přece jen ta potřeba vyvstala... už vyzrál čas.

Před víc jak rokem jsem nastoupila do práce (už i před tím jsem pracovala - dá-li se o tom jako o práci mluvit, ale radši se zdržím komentáře...). Myslela jsem, že se touto prací nikdy živit nebudu. Můj cíl byl totiž úplně jiný (a rozhodně jsem netoužila po tom být na faře děvečkou pro vše - radši bych užila jiné slovo, ale nemůžu...) - chtěla jsem pracovat v církvi, učit děti náboženství atp., ale osud tomu chtěl jinak (teda Bůh...).

Ať to teda neprotahuju, zkrátka a dobře, nastoupila jsem do Fakultní nemocnice v Motole a věnuji se své původní profesi - jsem ZDRAVOTNÍ SESTRA.

Kdekdo o této práci mluví jako o poslání. A určitě je to pravda - k této práci je potřeba mít povolání (ani se nedivím, že tuto práci dříve vykonávaly výhradně řádové sestřičky). Není to jen o tom vystudovat školu, jít za vrchní a doufat, že mě zaměstnají... není to jen práce (kdybych to tak brala, tak bych nejspíš po prvním měsící vzala nohy na ramena a radši frnk na pokladnu v Kauflandu). Člověk k ní potřebuje odhodlání a odvahu. Jak jinak by se mohl vypořádat se skoro každodenním setkáním s bolestí, smutkem, smrtí. Ne každý se s tím dokáže vyrovnat. V tom je to povolání - být nemocnému oporou, tím světlem ve chvílích, kdy pociťuje bolest, beznaděj. Sestra nesmí být jen robotem, který přebaluje a převlíká postele, píchá injekce a rozdává infuze. Musí být hlavně člověkem, který cítí a umí povzbudit. Často je i vrbou, která jiným naslouchá a dokáže vlídným slovem potěšit. Často k tomu stačí i obyčejný úsměv a pohlazení.

Po roce je možná brzo říci, jestli je to mé povolání, ale zatím to tak cítím. Důvod? Bez ohledu na to kolikrát jsem se setkala se smrtí. Bez ohledu na to jak mě trápí dívat se na něčí utrpení a bolest, mě ta práce baví, naplňuje a dokážu si představit, že se jí budu věnovat celý život.

A tak teď v půl páté ráno, kdy celé oddělení spí, zvonky nezvoní (opomenu-li to, že nám tady jedna babička umírá a mně nezbývá nic jiného, než se za ni modlit), dopisuju ten rádoby chvalozpěv na své povolání. Prosím vás tedy, kdo to budete číst, modlete se za nás - sestřičky. Je nás málo, ale většina z nás to děláme rádi a hlavně proto, že jsme to přijaly jako své povolání.

Tak přeju krásnou neděli a jen tak mimochodem... já ji celou prospím, pač mě čeká ještě jedna noční :-D

Papa a dobrou "noc" ;-)

Zobrazeno 2761×

Komentáře

KateřinaKiszová

Evi, ať se daří! Až někdy budu mít cestu do Prahy ráda Tě navštívím, teda snad ne jako pacient ;-)

Latroj

Pěkné. Přeji hodně síly a Božích požehnání pro tuto práci.
U umírajících je zvláště vhodné se modlit Korunku k Božímu Milosrdenství.
z Deníčku sv. Faustyny ( ISBN 978-80-7195-269-5 )
811
Když jsem vešla do svého pokoje, uslyšela jsem tato slova:
»Každou duši, která se tu korunku bude modlit, bráním v hodině smrti jako svou chválu a stejné výsady dosahují umírající, když se ji druzí u nich pomodlí. Když se u umírajícího tuto korunku modlí, usmiřuje se Boží hněv a duši zaplavuje bezedné milosrdenství a nitro mého milosrdenství je pohnuto pro bolestné utrpení mého Syna.«
Ach, kdyby všichni poznali, jak veliké je Pánovo milosrdenství a jak velice my všichni to milosrdenství potřebujeme, zvláště v té rozhodující hodině.
http://www.kmbm.cz/Milosrdenstvi/Korunka

Giovanka

Evi, díky za to, že konečně vím, co je s Tebou :-) Já před rokem odešla z Prahy a tys zase přišla. Ale možná se můžeme znovu setkat, dá-li Pán. Ať Ti Pán žehná Jana

Zobrazit 4 komentáře »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.