Život na kolejích

Po dlouhé době jsem se rozhodla zase přispět nějakým tím postřehem... Hmm, v půlce zkouškového, ale co už... Zkoušku mám až za dva dny, takže... ještě to tak extrémně nehoří...

Před pár dny jsem do své fotogalerie vložila několik foteček z mých železničních pokusů. Nejsou to žádné hvězdné obrázky - pokusy, zkoušení, co ten můj nový foťák dokáže - a tak je zvěřejňuji alespoň takto (na specializovaném webu Želpage by mi je totiž nezvěřejnili - jsem totiž moc velký amatér... :-) ). Tak jen malinký komentář o mém...

Životě na kolejích

Nedá se říci, kolik hodin jsem strávila ve vlaku, kolik kilometrů jsem ujela... bude jich několik tisíc :-). V kolika vagónech jsem seděla, kolik lokomotiv se prostřídalo a kolik měst, vesnic a krajin se mihlo za oknem. Bezpočet. Nejčastěji však jezdím z Havířova do Olomouce (trať 321 a 270). Ale nejraději...Toť otázka? Kam nejraději jezdím?

V traťové hantýrce je to třistadesítka... nádherná trať z Olomouce do Opavy. Jednokolejka vedoucí údolím Bystřice. Na mnoha místech se nad kolejemi zvedá skála či pod němi zeje hluboké údolí, kde teče bystrý potok. Nechybí hluboké lesy a několik tunelů. A co teprve okamžik, kdy se po levé ruce (směr Bruntál, či po pravé - směr Olomouc) objeví majestátní hřeben Jeseníků se svým hrdým Pradědem? Prostě nádhera...

Často prostě sednu do vlaku a projedu se tam a zpět (teda ne až do Opavy, ale jen do Bruntálu...).

Kromě nádherné krajiny pomalu utíkající za okny mě vždycky zaujmou některé nádražní budovy... Většinou se neubráním představám, jak to asi vypadalo v dobách jejich největší slávy. Když ještě tato sudetská města byla plná lidí, ne jako teď, kdy z prosperujicích měst zbyly jen vesničky. Vždycky když vlak vjíždí do stanice, představuji si, jak na perónu stojí výpravčí s červenou čepicí na hlavě a s plácačkou v ruce. Stojí a salutuje strojvedoucímu, který se potí na stanovišti supící lokomotivy. Na nástupišti vidím zástupy slavnostně oděných lidí, kteří natěšeně spěchají k vagónům, aby do nich mohl nastoupit. Snažím se nevnímat rozbitá okna a nesvíticí písmena v názvu stanice, oprýskané zdi a prosvítající německé názvy obcí, kterými v "rakvičce" projíždíme... No, a tak si krátím cestu - sním svoje denní sny... Snad mě za to nikdo neodsoudí... :-)

No, mám ještě jednu oblíbenou... třistadvacettrojku - z Ostravy do Valašského Meziříčí. V kuse jsem ji ještě nikdy neprojela. Má cesta většinou končila ve Veřovicích nebo ve Frenštátě. Ať jsem jela z "Ovy" nebo "Valmezu". S třistadesítkou ji spojuje nádherná krajina. Trať vede v těsné blízkosti beskydských kopců a velekopců. Při jízdě touto krajinou však nesním své malé prvorepublikové sny, ale většinou přemýšlím o svém malém já... nevím, čím to je, ale nejspíš to na mě tak působí... :-)

A tím bych skončila... je čas jít spát...