Úlet s broučky aneb jak se michalské spolčo rekreuje

Součástí mého světa jsou už čtvrtým rokem pravidelné návštěvy michalského společenství v Olomouci. Scházíme se každé úterý v akademickém roce. Je to totální válec. Spolu jsme toho už hodně zažili. Víkendovku na skautské chatě (bez elektřiny a s velmi light proudem vody), objevnou výpravu do sloupsko-šošůvského jeskynního systému, objevili jsme se v hlavní zpravodajské relaci TV Nova, pravidelně navštěvujeme jako doprovod sv. Mikuláše domov důchodců, a také jsme spali pod širým nebem v rozvalinách dolanské Kartouzy, kde nás ohrožovalo stádo „divokých prasat“. A mnoho dalšího.

Příběh, který vám budu nyní vyprávět se stal před několika dny (6. – 8. 11. 2009). Naše spolčo se po dlouhém rokování a hledání termínů a možných lokalit dohodlo, že pojedeme, v již zmíněném termínu, do Jimramova. Víte, čím je tato dědina výjimečná? Ne? Takže hezky popořadě:

a)      na místním zámku žije (tedy v létě) jeho majitel – jistý pan … von …, tedy šlechtic a rovnou hrabě

b)      středem Jimramova protéká řeka Svratka, takže větší část obce je na Moravě a zbytek v Čechách

c)      narodil se zde jistý jezuita, misionář, který je jako jediný Čech pohřbený v Zakázaném Městě (Čína)

d)      a konečně… narodil se zde autor legendárních Broučků Jan Karafiát

Tak to by bylo… Inu, stáli jsme na starém olomouckém autobusáku (také Tržnice) a očekávali příjezd posledního dvoustopého dopravního prostředku. Nakonec osádka tohoto automobilu hodila bobra (rozuměj, přijela o dvacet minut později než měla), ale záhy jsme zjistili důvod. V temném zákoutí rohu parkoviště se náhle rozžehly dvě lucerničky a už… už… už přilétají… dva broučci, ale letí velmi opatrně. Každý růžek a každý stínek horlivě prohlížejí. Obávají se totiž zákeřné žluvy, která krouží kolem. Konečně nalézají svůj cíl a my můžeme pomalu a polehoučku následovat světlo jejich lucerniček, které se o chvíli později mění na záři koncových světel automobilu.

Krátkou zastávku jsme učinili ve Svitavách, kde broučci naváděli zbloudilé řidiče k supermarketu Billa. Věru, práce je práce a zvláště broučkova… J

Zdárně jsme se pod vedením Tatínka a Broučka dopravili do Jimramova, kde nás už netrpělivě očekával místní pan farář, pod jehož pohostinnou střechou jsme měli strávit víkend.

„Ach, broučci, konečně jste tady. Už jsem se obával, že jste někde zbloudili z cesty. Ta mlha, která obestírá údolí, by se dala krájet. Áá… vidím, že si přivádíte pocestné. Vítejte, nezouvejte se, provedu vás vaším novým domovem…,“. Takto srdečně nás otec přivítal a hned nám vykázal komnaty (nevytopené… J). V této chvíli nás broučci opustili. Přece jen museli svítit i dalším pocestným, aby nezbloudili z cesty…

Večer se v nás probudil bojovný duch. Zabojovali jsme si na kolbišti již klasické televizní soutěže „Videostop“. Bojovali jsme ze vší vervou a nakonec zvítězila skupinka „Něco řekni“, která sbírala body způsobem velmi neobvyklým – odpovídala mimo svá kola…

Odbyla půlnoční hodina a byl čas ulehnout… celou farou se neslo broučkovské: „a spali, a spali, a… spali…“.

„Dddobrré rránno!“, zdravili jsme se těsně před odchodem na mši svatou. Nechtělo se nám z vyhřátých spacáčků, ale co už. Vylezli jsme a ve skoro plném počtu jsme se sešli v lodi místního kostelíka. A poněvadž byl ještě dušičkový oktáv, navštívili jsme po mši i místní katolický hřbitov.

„Tak, řekněte upřímně, kdo z vás je poprvé v evangelickém kostele?“, zněla otázka místního evangelického faráře, když jsme vešli do interiéru jeho kostela. Zvedlo se poměrně dost rukou. Já se nehlásila, ale i tak byl tento kostel úplně jiný než ty, které jsem už v minulosti viděla. I když mě jeho prostory okouzlovaly, přesto mě opanoval pocit, že zde něco (nebo někdo) chybí… zkuste si domyslet co, nebo lépe řečeno, kdo…

„Nééééééé, neodcházej. Vrať se. Proč, proč nemůžeme být spolu?“

„Já…, pochop, já neumím žít takhle na dálku. Tady tato hranice není jen mezi námi, ale je i v mým srdci.“

„Ne, nevěřím Ti. Vždyť tu nikdo nestojí, nikdo nám nebrání… Máme se rádi.“

„Ty to nevidíš. Vždyť nás sledují na každém kroku. Ne, já nechci žít v neustálém strachu. Odcházím. Zapomeň na mne…“

„Ne, to nedopustím. Bez Tebe nemůžu žít. To se radši utopím v rozbouřené řece…“. Hovor utichl a po chvilce se ozvalo temné šplouchnutí. Mladý muž skočil z nízkého mostu do rozbouřené Svratky. Jeho milá se zastavila v půli cesty a vyděšeně hledí na řeku.

„Nééééééé, Josefe, proboha, co jsi to udělal. Pomóóc… Je tady někdo? Pomóóc! Svatý Jene, pomoz… pomoz,“, obrací se k soše sv. Jana Nepomuckého a padá na kolena. Pomalu se k mostu sběhli lidé z obou stran hranice. Skupina statných jinochů, která přiběhla z nedalekého statku, se vrhá do řeky. Brzy vytáhli nešťastného mládence z vody. Nejevil známky života. Dívka se v obklopení místních holek svezla k zemi. Všichni sňali klobouky a začali se společně modlit Otčenáš, konfese nekonfese. Uprostřed této prosebné modlitby přiběhli oba faráři, katolický i evangelický, a s nimi i místní lékař. Ten ihned přikleká k promočenému muži, kontroluje mu tep a dech. Neztrácí naději a začíná mu dýchat do plic. Náhle se Josef rozkašlal a celý kolemstojící zástup se rozjásal. Pryč byli spory mezi konfesemi, mezi Čechy a Moravany. Nyní se slavila mladá láska. Dívka se vytrhla z objetí své matky a padá do Josefovy náruče. Tuto neděli se budou v obou kostelech slavit zásnuby…J.

Tento příběh se samozřejmě nestal, ale dokonale ilustruje situaci, která se odehrála na pomezním mostě mezi Čechami a Moravou. Máme ve společenství pár, Magdu a Josefa. Tyto dva mladé lidi jsme násilně rozdělili. Mezi ně jsme postavili pohraniční kámen. Ó, jak vzdáleni mohou být, když každý z nich stojí v jiné zemi…

Zatímco broučci spali, vypravili jsme se do blízkého okolí, abychom trošičku poznali zdejší kraj. Okolní lesy se ztrácely v oblacích, ale i tak jsme vykročili. Velice důkladně jsme poznávali místní dětské hřiště. Přece jen jsme Božími dětmi, takže nám v řádění nic nebránilo. Divím se, že náš vpád hřiště přežilo. Další naše kroky vedly po modré značce do hlubokých lesů. Brzy jsme začínali potkávat zbytky sněhové nadílky. Čím výše jsme šlapali, tím více sněhu se objevovalo. V cíli naší cesty bylo sněhu habakuk.

Před námi se tyčily vysoké skály. „Pojďte, musíme je zdolat,“, ozvalo se. To byl pokyn k výstupu. Brzy jsme stanuly na vrcholu. Vál zde silný vítr, ale mlhu se mu nepodařilo rozehnat. Bohužel. Z krásné vyhlídky nebylo nic. Za to jsme zde pouštěli Šarkana, draka. Dvakrát se nám zamotal do větví okolních bříz.  Při jeho vysvobozování se klukům podařilo zlomit strom, z čehož vznikla zdánlivě velmi nebezpečná situace. Naštěstí se nikomu nic nestalo a i Šarkan se mohl dál vesele třepotat ve větru.

Při sestupu jsme se rozdělili na dvě skupinky. Byla zahájena památná bitva o skalní žleb. Nakonec došlo k usmíření obou stran. Dokonce byli nalezeni viníci pře – byli to bohoslovci… Dokud se při zpáteční cestě vyskytoval sníh nemohli se cítit v bezpečí. Korunní tečkou této pranice byl jejich pokus hodit se vzájemně do jablečného šrotu (již ve vysokém stavu kvašení…).

Večer byl ve znamení kultury. Dívali jsme se na film Forest Gump (film jsme asi v polovině přerušili a šli na adoraci ve stylu Taizé). Během tohoto kulturního zážitku jsme zblajzli tři plechy pečených brambor. A pak… nás přišli navštívit Tatínek a Brouček. Společně jsme se pomodlili a pak nám přečetli pohádku. Nemohli se zdržet moc dlouho, protože měli svítit na cestě skupince poutníků v nedalekém lese. Ale přesto nás jejich návštěva velmi potěšila. Slíbili nám, že se s námi přiletí rozloučit, než odjedeme. A než se opět rozneslo po celé faře broučkovské heslo: „a spali, a spali, a… spali!“, ověřili jsme si své znalosti o naší vlasti ve hře „Česko v otázkách a odpovědích“.

Nedělní ráno jsme oslavili mší svatou a společnou modlitbou za všechny věrné zemřelé na hřbitově. Než jsme se chopili přípravy oběda,  navštívili jsme místní bistro. Chcete se vrátit do období normalizace? Jeďte do jimramovského bistra J. Místní pivo Polička stoupá příliš rychle do hlavy, tudíž jsme radši vypili pouze jeden půllitr (tedy ne dohromady, ale každý z nás měl jednoho půllitra), přece jenom někteří z nás měli dnes řídit auto.

Po obědě jsme očekávali přílet broučků. Hleděli jsme do dálky, na místní kopce, zvonili na všechny zvonky, které jsme našli, a broučci stále nikde. A přece jenom se po chvilce v dálce objevilo, ve dne nevýrazné, světýlko lucerničky a vzápětí druhé. To letěl Tatínek a Brouček. Tak přece jenom splnili to, co slíbili. Bylo na nich vidět, že jsou po probdělé noci velmi unaveni, ale přesto překypovali dobrou náladou a humorem. Společně jsme se vyfotili a rozloučili se. Poslední zamávání a broučci zamířili do své chaloupky na stráni pod jalovcem.

A tak skončila naše rekreace a stejně jako naši broučci odletěli do své chaloupky, tak i my jsme nasedli do aut a navrátili se zpět do svých chalup, chaloupek a domečků.