Jsem sestrou sv. Dominika

Vstala jsem z postele a zachvátil mne zvláštní pocit. Co se zítra bude dít? Dělám dobře? Není to přece jenom narychlo? Dozrálo mé rozhodnutí natolik, abych se odevzdala? Ano, s tímto pocitem vyvstaly i tyto  otázky. Musela jsem však začít fungovat. Je toho ještě hodně, co před odjezdem zařídit. Holt, hodila jsem to za hlavu a přepnula na základní režim.

Ach, sedím ve vlaku. Kodrcák jedoucí do Olomouce se plazí jako hlemýžď. Obdivuji okolní a přesto důvěrně známou krajinu. Moje spolucestující si čte a já přepínám na standby režim. Vyvstávají otázky, které jsem ráno tak pracně zahnala do kouta. Znám na ně vůbec odpověď? Znám… celý rok jsem připravovala a učila se na ně hledat odpověď. Znám ji a přesto není definitivní. Mám ještě možnost couvnout… ach… „Pane, …“, začínám se modlit. Všechny tyto pochybnosti odevzdávám do rukou Páně. Náhle se mi v srdci rozhostil zvláštní až obdivuhodný klid. Pohlédnu z okna a vidím… kostel v Jeseníku nad Odrou. Hrdý a do dálky jasně zářící kostel na mírném kopci. Boží znamení…? Potvrzení mého rozhodnutí…? Nevím. Ale jasně vím, že jsem se v té chvíli rozhodla.

Júúú, sedím na svém novém pokoji. Mám otevřenou knihu a hledím do ní. Snažím se číst. Je to životopis sv. Justina, filosofa a apologety. Jde mi to ztěžka, ale už jsem na konci a zasahují mne jeho slova, která pronesl na svou obhajobu těsně před smrtí: „Pokusil jsem se studovat všechny dostupné filosofie, což mne nakonec přesvědčilo, že jen jediné učení je pravé. To, které vyznávají křesťané, že Bůh je Stvořitel a Pán veškerého tvorstva, že Ježíš Kristus podle proroctví přišel na svět, aby spasil člověka a naučil ho celé pravd,“. Zavírám knihu a jdu k oknu. Přemýšlím, o škole a o světě. Z režimu standby mě dostává až kamarádka, je čas začít jednat.

Jsem na přípravě. Zrovna večeříme a já se seznamuji s komunitou. Bratři se usmívají a překypují dobrou náladou. Mně se naopak zmocňuje nervozita, ale snažím se jí překonat. Zatím to zvládám a není to na mne moc poznat. Je devět hodin večer a začíná mi bezprostřední příprava. Adorace, modlitba růžence v latině, latinský kompletář a nastává přísné silentium až do ranních chval.

Probouzím se brzy ráno, nervozita začíná nabírat na obrátkách. Přesouvám se do kláštera a vítám se se spolubratry a spolusestrami. Jsou tady i mí přátelé, kteří mě přišli podpořit. Po ranních chválách odcházím do sákristie, kde se řadí slavný průvod. Všichni mají na sobě běloskvoucí dominikánský hábit a já… já jsem v civilu. Ozývá se zvonek a první tóny na varhanách. Pomalu a důstojně vcházíme do lodi kostela. Pomalu přestávám vnímat okolí a dokonce i nervozita opadává. Zpíváme starobylou píseň: „Jezu Kriste, štědrý kněže“, která se v dominikánském řádu tradičně zpívá při přijímaní do noviciátu. Varhany dohrály a v kostele doznívá jejich ozvěna. Padám k zemi a činím křížovou prostraci. Je hrobové ticho. Cítím hlubokou pokoru před Bohem i sv. Dominikem. Ticho náhle prořízne otázka: „Co žádáš?“. Z nejhlubších tenat své duše odpovídám: „Milosrdenství Boží a vaše,“. Opět je ticho. Vlídný hlas mě zve k tomu, abych povstala. Vstávám  a hledím do usměvavé tváře bratra Pavla a sestry Zdislavy. S radostí v srdci naslouchám slovům mých představených. „S radostí Tě přijímáme mezi bratry a sestry sv. Dominika, na znamení Tvé nové identity přijmi tento škapulíř, který tvoří podstatnou část našeho dominikánského oděvu a také tento růženec, který nechť Ti je znamením zvláštní ochrany Panny Marie,“. V té chvíli těžko vnímám realitu a náhle se objímám a zdravím s celou komunitou. Jako blesk z nebe mě zasahuje skutečnost: „Jsem sestra svatého Dominika!“. Obřad však ještě nekončí. Otáčím se zpět k představeným, kteří se chápou slova: „Je starým zvykem, že každý nový člen obdrží při přijetí do řádu nové jméno. Jak se jmenuješ?“, „Eva Markéta Křupalová“, „Jako sestra sv. Dominika se budeš jmenovat Justina!“. Ano, mým novým patronem je svatý Justin. Mé „Bohu díky“ je radostné a upřímné.

Řadíme se do průvodu. Nyní jsem také já oblečena do bělostného roucha sv. Dominika a po chvíli zasedám spolu se svými sestrami a bratry do lavic. Nyní budeme slavit slavnou mši svatou, při níž  některé mé novopečené sestry a bratr budou skládat své sliby.

Vracím se do reality. Je po mši a scházíme se v refektáři. Kolem mne se tvoří malý hlouček gratulantů. Na stole se kumulují láhve vína a dary. Ach, co s tím budu dělat. Mám skvělou náladu. Po nervozitě nezbyly ani památky. Celá komunita se směje a slaví. A přesto nás čeká ještě krátký duchovní program. Noříme se do dopisů mé biřmovací patronky Kateřiny Sienské. Její slova pronikají do hloubky duše a nikdo ani nemukne… když doznívají poslední tóny, scházejí se v refektáři i další bratři a pomalu se schyluje k slavnostnímu obědu. Ačkoliv máme latinský týden modlitba je pronesena v našem rodném jazyce. Pouštíme se do jídla a návrat do reality je dokonán…

„Jsem sestrou svatého Dominika!“.

Poznámka pod čarou: dne 12. září 2009 jsem byla slavnostně přijata do třetího řádu sv. Dominika. Zůstávám tedy ve světě, ale svůj každodenní život se snažím žít v duchu spirituality sv. Dominika. Až na výjimky mě nepotkáte v řeholním oděvu a pokud se vám to povede, upřímně gratuluji. Takže tak.