Kterak jsem si nechala ujet vlak aneb trocha nedělního adrenalinu

A jak hezky to začalo!

Slunečné odpoledne, teplo a jen trochu silnější vítr... Krásná a majestátní klenba nade mnou, luštím latinsky psané loretánské litanie a pouze nárazy větru ruší všudypřítomné TICHO. Odevzdávám cestu, která byla přede mnou, do náruče Panny Marie a ještě jeden poslední pohled na svatostánek s tichým pozdravem, hluboká poklona a šupajda na čundr...

A jak hezky to začalo...

Procházím lesem, nádherně voněl, a listnaté stromy se pomalu, ale jistě, začaly odívat do svěží zeleně... Zpěv ptáků a rozkvetlé sasanky. No, jaro je prostě tady. Užívám si jej plnými doušky (ale už se je nutno dopovat Zodacem) a cesta příjemně utíká pod nohama...

A jak hezky to začalo!!!

Co to slyším? Křík, skandování, pískot píšťalek... "Góóóóól!!!" No, jasně. Nedělní odpoledne... okresní přebory a místní fotbalové kluby jsou ve svém živlu... Známka to tedy civilizace... Stojím před rozhodnutím: mám už dost a počkám na "Sudetské Pendolino" nebo půjdu dál...? Příchod na polorozpadlou stanici rozhodl za mě. Nejaktuálnější jízdní řád totiž hlásil: "Chceš-li něco zvědět, odeber se o stanici dál!"

Ó, proč jsem tam nezůstala...?

Kilometrovník u trati hlásil: 6. 8 km. Ha, to dám. Jsem snad nějaký salám? Vyrážím tedy po žluté značce a brzy první překvapení: vjezdové návěstidlo září do dálky žlutým světlem! Co to znamená? Nevím... nedělám si z toho velkou hlavu a pomalu kráčím směr další stanice... Ach, jaké překvapení a zatuhlost žilní se objevila se zvukem, který účastníky silničního provozu varuje před hrozbou uhánějící po kolejích... Cink cink Cink cink... To je určitě rychlík, kašlu na to... poběžím a on stanicí projede, aniž by mrkl, ne? Ze zvědavosti zastavuji a ohlížím se za záda. Do prkenné ohrady... žádný Schnellzug, ale "Sudetský Pendolino" (pozn. pro zájemce: Regionova Trio)... Tak teď už to nestihnu... v dálce slyším řachot brzd, chvíli ticho a následně protivný zvuk zavírajících se dveří...

A tak jsem si nechala ujet vlak...

Ke stanici jsem se doplazila po staré nákladní koleji... kroutila se jako had a to doslovně... klikatila se, krabatila a propadala se do země... pražce už nebyly a nebo v notně prožraném stavu... A tu mě přepadla osudová myšlenka... půjdu kolem kolejí... to se určitě neztratím. Kilometrovník hlásil 5. 6 km.

Pěknou se ta idea na počátku jevila...

Bezpečnou cestou po remíze, která se ztrácela kdesi za vraty, jsem došla k stezce. Jupííí... tak nejsem první, kdo rád chodí kolem kolejí... Stezička však končila na přejezdu a přede mnou je první překážka... železniční most přes řeku a nikde nic jiného... Otáčím se o 180° a pohledem na návěstidlo se ubezpečuju: červená... Přebíhám most, ale co to? Klakson a dunění... Vstříc mi jede žlutá potvora (jiné pojmenování 814). Co teď? Nezbývá než skočit...

Nikdy nevěř návěstidlům! Ty jsou pro strojvůdce a ne pro paka, jako jsem já!

Přežila jsem a v bezpečné vzdálenosti od kolejiště a u předvěsti asi o dva kilometry dále potkávám raritu - šíleně nevkusně řazený vlak (854+843+043+943+814+014+914).

Ach, proč nemám u sebe foťák?

Cesta poklidně ubíhá, ale přece jen okolí nějak zesmutnělo... zašlo slunce... Kilometrovník hlásí 2.4 km do cíle... objevují se vlečné koleje, a tak přeskakuju z pražce na pražec, zkoumám výhybku. Říkám si: "Tak tu jsem v naprostém bezpečí. Koleje rezavé. Vlak tu nejel nejmíň deset let...". Po sto metrech dostává mé přesvědčení první trhliny... koleje už nejsou rezavé... Historie se opakuje... slyším dunění a typické kodrcaní vlaku... Po koleji, na které v úžasu stojím, jede těžký nákladní vlak. A řítí se přímo na mě... Opět skáču z náspu, ale rovnou na koleje, po které jezdí osobní vlaky...

Včera jsem prohřešila proti pátému přikázání, protože jsem zcela bez rozmyslu ohrozila svůj život pohybem v kolejišti...!!!

Nic se mi nestalo. Bohudík, ale ponaučení pro příště...

Koleje člověka sice dovedou jistě do cíle (pokud jde správným směrem a kolem té správné, a ne např. vlečné - skončit v nějaké továrně není zrovna terno :-)), ale pokud člověk neví, kudy přesně vedou, může se dostat do stejné situace jako já... Už zůstanu u svých starých dobrých turistických cest... (jen na závěr podotýkám: nešla jsem po kolejích, ale v uctivé vzdálenosti, až na ty dva okamžiky, které se mi krutě vymstily...)

A tak to hezky začalo!!!