...aneb život jde dál...

Od poutě Antiochie až po rytmické mše :-)

17. 3. 2011 23:41

Už několik dní přemýšlím, jak nebo spíše čím obohatit svůj blog, ať  mi moc nestagnuje. A nic mě nenapadá. Je to smutné, pač fakt ráda cosik píšu.

Všechna témata mi někdo bere :-) … psát jako třetí o pouti Antiochie mi přijde zbytečné, ačkoliv bych snad mohla poskytnout i svůj pohled (teda ze strany ženského osazenstva poutníků).

Tak tedy jen pár postřehů. Nejhlubším zážitkem pro mě byl (možná je to zvláštní ale) společný páteční růženec, který jsme se spolu s Vláďou a Standou modlili kousek za vesnicí při nádherném západu slunce. Ačkoliv se jako terciářka OP modlím růženec pravidelně, tak společná modlitba mi doopravdy chyběla a na pouti Antiochie se růžencová „deprivace vyléčila“. Ale vůbec celé setkání mělo hluboký duchovní náboj. Společné modlitby u každé kapličky či Božích muk, vrchol při slavení Eucharistie – prostě a jednoduše VE SPOLEČENSTVÍ JE SÍLA!!! Bylo to skvělé a velmi mě to naplnilo (aspoň na pár dní – další náboj přijde o rekolekcích v dubnu).

Hmm, tak to by bylo… dnes jsem byla na koncertě skupiny Klezmer. Jsou to mladí hudebníci, kteří interpretují lidovou židovskou hudbu. Bylo to perfektní… (nějak se opakuju, i když používám jiná slova :-D, možná je to tím, že všechno, co mě nějak vytrhne z blbé nálady posledních dní, je prostě super…) Vůbec židovská hudba mě hodně oslovuje. Ať je to hudba liturgická či lidová, vždycky je to radost poslouchat. Liturgické zpěvy mají i vyšší rozměr, jsou pro mě totiž zároveň i modlitbou, bo se většinou jedná o žalmy. Několik hebrejských písní jsem se naučila v hodinách hebrejštiny na fakultě a s úspěchem jsme je několikrát zahrály při různých akcích, či při společném slavení mše svaté. Vůbec nejradši mám píseň Hinnách Jáfá (lat. Tota pulchra, takže teď už mnozí budete vědět, co to znamená v češtině – je to Celá krásná), jejímž textem je pasáž z Písně Písní (Šír Haširím). Nádherný text opěvující nevěstu. V novozákonní interpretaci – Ženich Kristus opěvuje svou Nevěstu Církev, nebo taky touto písní můžeme oslavovat Pannu Marii.

Židovská hudba i tance mají hluboký symbolický charakter. Každý krok představuje určitý vztah k Hospodinu, nejsou to žádné prázdné kroky. Jsou zároveň modlitbou. Takový tanec jsem zažila jednou večer po studentské mši a bylo to doopravdy zajímavé. Modlit se k Bohu celým tělem, nejen myšlenkami a slovy. Taková modlitba je velmi hluboká a zanechává nezapomenutelné zážitky. Jiné než jsem zažila na několika charismatických obnovách. Bylo to hlubší a přirozenější, společné pohyby a kroky stmelovaly společenství a naše modlitba se stávala intenzivnější. Nic proti charismatickým obnovám, ale ve společenství všelijak se kroutících lidí, jsem se necítila nikterak dobře a individualita projevů mi přišla jako rušivý prvek… ale já nejsem charismatik a asi to nedokážu objektivně posoudit.

A to mi tak připomíná průběhy několika posledních mší svatých na Leopoldinu (to jsou asociace co? :-D). Již několik týdnů po sobě máme tzv. rytmické mše. Nebo-li mše sv. při kytaře. Ach jo, mně jakožto varhanomilci to nerobí zrovna dobře, ale co s tím nadělám. Překousnu to a budu držet s ostatními, kterým se to líbí. Nemyslete si, že jsem nějaký odpůrce kytar při mši. To vůbec ne. Své místo má tento způsob liturgické hudby při mších s dětmi a mládeží. Taky jsem si prošla obdobím, kdy jsem se těšila na to, až si zazpíváme ty svoje hity. Bylo to období těsně po konverzi a trvalo několik let (no, vlastně do doby než jsem začala hrát na kytaru při bohoslužbách na Antiochii). V průběhu čtvrtého roku po křtu (letos je to již devátý rok od křtu :-D) jsem objevila kouzlo a hloubku kancionálových písní, i když některé mi při zpěvu vždycky vykouzlí úsměv na rtech, např. nádherná sekvence sv. Tomáše Akvinského Lauda Sion, kde je ve druhé sloce: „jím u společného stolu družinu svých apoštolů“ (vytrženo z kontextu to vyznívá mírně kanibalisticky, naštěstí následuje: „Ježíš prvně pohostil“). A co teprve při výstavu Nejsvětější Svátosti. Abych řekla pravdu, nedokážu si jej představit bez písně Adoro Te devote od T. A.. Možná jsem ovlivněna dominikánskou spiritualitou, ale krása a hloubka textu mi dává víc než všechny písně chval z Hosany a Koinonie, které zpíváme při kytaře. Modlívám se ji pokaždé, když klečím před Pánem v Nejsvětější Svátosti. No, ale zpět k Leopoldinu – rytmické mše měly být slaveny původně jednou za měsíc, ale došlo k situaci nejhorší – rozladilo se nám, ale ukrutně, harmonium a jediná děvčina schopná na něj hrát to odmítá. Zůstala jen kytara a úplná džungle písní z ohrané koinonie. Ach, neumíte někdo naladit harmonium? :-D No, a tak to u nás chodí… Nezbývá nic jiného než to pokorně přijmout a přece jen slovy žalmu 149, 1b – 3: „Zpívejte Hospodinu píseň novou, jeho chvála ať zaznívá ve sboru svatých. Ať se raduje Izrael ze svého tvůrce, synové Siónu ať jásají nad svým králem. Ať chválí jeho jméno tancem, ať mu hrají na buben a na citeru,“ vzdávat Bohu chválu všemi dostupnými prostředky :-)

A tak jsem se od setkání Antiochie dostala přes židovskou hudbu až k rytmickým mším. No, teda. Ty mozkové pochody jsou věru zajímavé… :-D

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.