Čiki Čiki Čikita

Až na vysoké škole se mi splnil sen - moci chovat vlastní zvíře (samozřejmě jsme i v předchozích letech mívali doma nějaké to zvířátko - pejska, rybičky, křečka, morčata, želvičku, andulky a nesmím zapomenout na mou nejoblíbenější - fretku, ale přece jen... nebylo moje, bylo nás všech...).

No, i když... chování zvířectva v areálu kněžského semináře není bez rizika, ale pokud vycházím z toho, že co není psáno, není zakázáno, tak není důvod k obavám...

Inu, začalo to dvěma roztomilými rybičkami - Vinnetouem a Nšoči. Dostala jsem je k 22tým narozeninám a obývaly svůj vodní svět poměrně dlouho. Přežily i některé nováčky, kteří do jejich království v průběhu let přibyli. Tento páreček měl dokonce i dva vrhy potomků. Bohužel z obou přežily pouze dvě. Nšoči II. a Ribanna. V květnu k nim přibyl Kleki Petra, který nakonec po dvou letech zůstal jediným obyvatelem akvária a i on nás před Vánocemi předešel do věčných lovišť. Nyní je akvárium v sestřině péči a mezi vodními rostlinkami se prohánějí skalary.

V loňském roce sdílel se mnou můj pokoj na Leopoldinu jediný chlap v této části semináře - byl to Žán (chcete-li francouzsky Jean). Byl to příslušník národa zakrslých králíků, z regionu tzv. beránků. Beránek to tedy byl, ale o jeho zakrslosti by se dalo polemizovat. Brzy mu byla malá standartní klec a musela jsem ji vyměnit za větší (asi velikosti kotce). Ale byl to milý společník. Ostatně tady je jeho fotografie.

Žán strávil teplé dny posledních měsíců letního semestru na balkóně, pač čerstvý vzduch mu rozhodně svědčil více než celodenní čumákování mezi čtyřma stěnama (hmm... není na škodu si z něj vzít příklad :-)). Nyní pobývá u strýčka na venkově, tedy v Bystřici pod Hostýnem. Přece jen - venku je mu lépe...

Poté, co jsem si o loňských letních prázdninách odepsala ruku, došlo k rozhodnutí, že vodní potvůrky zůstanou na nezbytnou dobu doma v Havířově. Důvod byl zcela jasný... s gramlavou pravou rukou bych jim nemohla poskytnout nezbytnou péči. A tak se přestěhovaly k sestře a tam pobývají doteď.

No, a teď když se mi ruka uzdravila, jsem se rozhodla oživit svůj pokoj nejen obrázky po zdech, ale i malým kamarádem. Volba padla na osvědčeného mazlíčka... v naší rodině se totiž již několik let chová jistý druh zvířátek, které málokdo chce mít doma. Byl/tedy spíše byla/ to potkánek. Bílý s šedým hřbetem. Ještě miminko, trochu větší než křeček. Jmenovala se Čikita (nebo správně pobanánovsky napsáno Chuiquita). V mé společnosti však pobyla jen 14 dní. V pátek ráno po plese VKH jsem ji našla, jak pomalu, ale jistě umírá... to bylo mé první zvířátko, které mi umřelo. Ještě k tomu za velice nejasných okolností. Dle příznaků se dalo usuzovat na akutní zánět vnitřního ucha. A tak jsem se s Čikitou rozloučila a dobrý týden jsem se dívala na prázdné akvárium. Ani jsem si ji nestihla vyfotit :-(

Již pár dní je však akvárium obydleno. Bydlí tam, omluvte moji nenápaditost ve jménech, opět Čikita. Tentokrát je to křečík roborovského. Vybírala jsem mezi potkánky a křečíkem. Ze strachu, aby se neopakovala podobná situace s Čikitou I., jsem sáhla po křečíkovi. Je to roztomilé pouštní zvířátko a rozhodně se mu líbí stejně v pilinách, jako v písku... Už dvakrát mi utekla z akvárka a rozkousala předložku v koupelně. Inu, asi mu chutná. Ale... Čikitě chutná asi všechno, protože teď bagruje Whiskas Junior :-). Prostě s ňou se nikdy člověk nenudí :-)

:-) Ještěže ty zvířátka máme... svět je hned veselejší :-)