...aneb život jde dál...

Trať duchů II.

Trať 144 <Krásný Jez – Horní Slavkov – Loket (– Nové Sedlo u/L)> aneb výprava po „Trati duchů“

Pokračování prvního dílu...

Horní Slavkov

Skupinka dorazila na nádraží Horní Slavkov. Dvoupatrová majestatní budova se zdála být v dobrém stavu. Evidentně je obydlená. Jirka prohlásil, že mu o tom Zdeněk říkal. Došli pod kryté nástupiště, shodili ze zad náklad a přirazili ho ke zdi hned vedle dveří, na kterých bylo napsáno dopravní kancelář. Na těchto dveřích za okenní tabulkou trčel list papíru s oznámením:

 

PROVOZ ŽELEZNIČNÍ STANICE HORNÍ SLAVKOV JE DOČASNĚ POZASTAVEN.

VÁŽENÍ CESTUJÍCÍ, NEJBLIŽŠÍ AUTOBUSOVÁ ZASTÁVKA NÁHRADNÍ AUTOBUSOVÉ PŘEPRAVY ČD JE ZASTÁVKA ČSAD HORNÍ SLAVKOV A HORNÍ SLAVKOV  -  PORCELÁNKA.

 

            „No, to mě teda podrž… dočasně pozastaven. Dočasně – čtrnáct let. A ta náhradní přeprava, ta už taky nejezdí. Aspoň to mohli sundat… Pojíme tady, ne? A pak uděláme průzkum, než se setmí. Souhlasíte?“ řekl Mistr Ryan.
            „Dívej se, já mám hlad jako vlk. Nejdřív jídlo, a potom zábava,“ odvětil Athos.
            „Já mám ten chleba, ale nejdřív ho musím vyhrabat z batohu,“ řekl Partyzán.
            „Paštiky jsem vzala, ale na zítra se už musíme stavit v nějaké jednotě,“ prohlásila Verča a přitom vytahovala z krosny paštiky.
            „Vodu do zítřka máme? Jinak bychom při průzkumu museli najít nějakou studnu,“ zeptal se Ryan.
            „Já mám dost,“ odpověděl Ljodov. Souhlasně přitakali i ostatní.
            „Tak vodu doplníme až zítra. Tak jdem na to. Kdo si vezme modlitbu?“ zeptal se Jirka.
            „No, přece ten, kdo se ptá,“ odpověděla za všechny Verča.
            „Tak dobře, ale zítra už někdo jiný.“
            
Mezitím Ljodov rozkrájel chleba a všichni se natěšeně posedali kolem šátku s krajíci chleba.
            „Pane, děkujeme Ti, že jsme šťastně dorazili až sem, že nás cestou nepostihlo žádné neštěstí. Děkujeme Ti, za to, že můžeme tvořit tento přátelský kruh kolem jídla, které jsi nám ze své štědrosti dal. Dej, abychom díky němu doplnily ztracené síly. Prosíme Tě také za všechny, kteří trpí hladem a žízní. Opatruj nás, abychom bez úhony přečkali tuto noc. Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého. Amen,“ pronesl modlitbu Jirka a vzápětí jej všichni jednohlasně doplnili: „Amen.“
            „Dobrou chuť“, zaznělo a všichni se pustili do jídla.
           
Když dojedli, schovali zbytky jídla do batohu. Teď je čas na plán B, tedy průzkum okolí a hledání přiměřeného místa k přespání. Partyzán se hned pustil do prozkoumávání kolejiště, které se ztratilo ve změti stromů a keřů. Našel prochozenou stezičku, kde byly koleje nádherně vidět. Bylo to v místě, kde se sbíhají v první staniční. Prozkoumal všechna zbylá odjezdová návěstidla. Prostě byl ve svém živlu. Verča šla na druhou stranu za nádražní budovu. Shledala, že tady žádné ideální místo nenajde. Byl tu moc velký provoz. Athos pro změnu objevil vodní dílko („Musím se na to zeptat!“), ale bohužel ani tady se nedalo přespat. Jirka šel směrem k Loktu, ale kousek za stanicí byl další most. S nepořízenou se tedy vrátil zpět.
            „Nic, jsem nenašel,“prohlásil Ryan při příchodu.
            „Já taky,“ řekla smutně Verča.
            „Je to tady úžasné!“ řekl Partyzán.
            „No, to je nám jasné. Hele, já jsem něco objevil, ale na přespání to není. Pojďte se mnou,“ odvětil Athos a vydal se k vodnímu dílku a všichni jej následovali.
            
Uprostřed malého lesíku se táhl náhon, byla tam stavidla a pár prázdných nádrží.
            „Co si myslíte, že to je?“ zeptal se Athos.
            „Zdeněk mi to říkal,“ reagoval Jirka. „Hm, jo, to vybudovali pro lokomotivy, když ještě jezdily na páru.“
            „Takže něco jako vodovodní potrubí,“ řekla Verča.
            „Vodojem. Ale co teď, kde teda přespíme?“ zeptal se Ryan.
            „Já navrhuju kryté nástupiště. Když nebudem dělat kravál, tak to majitel toho baráku ani nepozná,“ navrhl Partyzán.
            „A není to blbý?“odvětil Athos.
            „Ale asi nic jiného nám nezbyde. Však si zatím můžem sednout někde stranou, pokecat a zabékat pár songů a až se setmí, tak si potichu rozestelem na nástupišti,“ uzavřel Jirka. A jak řekl, tak i udělali. Vzali kytaru a petrolejku a posedali si kolem vodního dílka. A tak jim pomalu ubíhal vlahý červencový večer a poslední paprsky slunce se ztrácely mezi stromy.
            
Když se setmělo, odebrali se ke staniční budově. Petrolejku postavili na okenní parapet, aby si při jejím světle mohli vytáhnout spacáky a uvelebit se ke spánku. A poněvadž byla celá skupinka po celodenním cestování a putování notně unavená, nedělalo jim problém usnout.
            Kolem půlnoci se však ozval pronikavý zvuk. Veronika se probudila a posadila se ve spacáku. Zvuk se ozval znovu. To už Verče nedalo a probudila Jirku.
            „Jirko, slyšel jsi to taky? zeptala se rozespalého Jirky.
            „Co?“ odvětil.
            „No, znělo to jako zatroubení lokomotivy,“odpověděla Verča.
            „To asi byl z dálky slyšet nějaký vlak. Je noc a zvuk se nese daleko,“ řekl na to Jirka. Vtom však se zatroubení ozvalo znovu a to docela blízko. To už byli vzhůru i ostatní. 
            „Ty koso! Co to je? Vlak a tak blízko. To nemohl donést vítr,“ozval se Athos.
            „Partyzáne, nemáš jako zvonění na mobilu troubení vlaku?“ obrátil se Ljodov na Partyzána. „No, u tebe bych se vůbec nedivil.“
 
           „Ne, to jako nemám,“ odtušil Partyzán.
            „Jirko, podívej se!“ ozval se Ljodov. „Ta návěstidla! Svítí!“ A doopravdy – stará rozbitá návěstidla zářila do tmy červenou barvou.
            „Proboha, co se to děje?“ propukala v paniku Verča.
            „Něco tu nehraje. Vždyť jsme jasně viděli, že je celá trať zdevastovaná. Jdu se na to podívat,“ řekl Jirka a začal se hrabat ze spacáku.
            „Jirko, nikam nechoď!“ řekla roztřeseným hlasem Veronika.
            „No, mládeži!“ ozval se zcela cizí hlas. Všichni zkameněli, krve by se v nich nedořezal, a pohlédli směrem, odkud se hlas nesl. Náhle se jako mávnutím kouzelného proutku rozzářila světla na stožárech, které jakoby vyrostly ze země. Všechny stromy rostoucí v kolejišti zmizely a před nimi se objevily koleje i s nástupišti. Těsně vedle mladých, kterým se v obličejích zrcadlilo překvapení s hrůzou, stál muž v nádražácké uniformě.
            „Jak si to představujete bivakovat na nástupišti? Tohle není noclehárna!“ řekl muž.
            „My-my- my sme my-mysleli, žžže je to tu opuštěné,“ koktal Jirka.
            „No, mě to teda opuštěné moc nepřipadá,“ odvětil muž. „Že jste si rovnou neustlali na kolejích. Sbalte to a pokud nikam nejedete, tak ať vás tu nevidím. Jedete někam?“ zeptal se muž.
            „Do-do-do Lokte,“ odpověděl Jirka. Ostatní byli stále ztuhlí hrůzou a neschopni jediné hlásky, či dokonce pohybu.
            „Hmm… Tak teď zrovna nic nejede. Za pět minut dorazí vlak do Krásného Jezu. Tak honem, co na mě hledíte jako na zjevení. Sbalit se. Vlak přijede až za půlhodiny,“ prohlásil nádražák.
            „Ale my nechceme jet vlakem. Chtěli jsme jít ráno pěšky. A vůbec? Co to má znamenat? Po zdevastované trati, bez kolejí, bez funkčních návěstidel, se stromy rostoucími ve výhybkách přece nemůže jet žádný vlak. Nechápu to! To musí být zlý sen,“ probral se z leknutí Jirka a zapojil zdravý rozum.
            „Když se podívám kolem, tak žádná nefunkční návěstidla nevidím, koleje jsou v pořádku, vyleštěné pravidelným provozem do hladka, stromy stojí podél trati a výhybky jsou taky v pořádku. Mladíku, nevím, o čem to mluvíš. Myslím, že už se můžete přesvědčit sami, že vlaky jezdí a jezdit budou,“ odpověděl nádražák a záhy uslyšeli supění vlaku. Na druhou  kolej přijížděl motoráček. Úplně stejný, jakým přijeli do Krásného Jezu. Akorát nebyl žlutočerný, ale červenobílý s logem Českých drah.
            „Já jsem se asi zbláznil! On přijel vlak,“ ozval se Ljodov.
            „Jste na nádraží a to je přece normální, že tu jezdí vlaky. Teď mě napadá, nechcete se projet. Věci si tu nechejte,“ řekl muž.
            „Ne, to je jen nějaká vidina. To nemůže být skutečné…“ odvětil Jirka.
            „Já ti dám vidina! Vstávej a pojď si sáhnout na tu tvoji vidinu,“ řekl nádražák, chytil Jirku za ruku a vytáhl jej ze spacáku.
            „Jirkóóó,“ vykřikla Verča a vystartovala ze spacáku.
            „Nekřič,“ okřikl ji Partyzán, který už vstal a šel za oběma muži směrem k vlaku.
            „No, je tohle nějaká vidina? Má trochu moc konkrétní tvary, ne? Čau Miloši, tady ten mladík o tobě a tvoji mašině prohlásil, že je to vidina,“ pozdravil nádražák strojvedoucího.
            „Hmm, vidina. Dost těžká vidina. Jardo, pustíš mě už? Nebo ti mladoši jedou se mnou?“ zeptal se strojvedoucí výpravčího. Ano, záhadný muž byl místním výpravčím.

            „Nevím, tvrdili mi, že s vidinou nepojedou. A taky prohlásili, že na trati chybí koleje a ještě nějaké nesmyslnosti,“ odpověděl výpravčí.
            „To nejsou nesmysly. Sami jsme to viděli. Dyť jsme šli po kolejích z Krásnýho Jezu až sem,“ ozval se Athos, který taky došel k vlaku.
            „No, tak si nasedněte a já vám dokážu, že všechno, co jste viděli, jsou nesmysly,“ odvětil na to strojvedoucí.
            „Ne, tohle všechno kolem je jeden velký nesmysl,“prohlásila Veronika.
            „Ale já bych přece jen jel,“ ozval se Partyzán, u kterého začínala převažovat zvědavost nad strachem.
            „Ne, ne, ne,“ odpověděl Jirka.
            „Prosím,“
            „Ne, nebo co myslíte vy?“ obrátil se Jirka na ostatní.
            „Ne, v žádném případě,“ odpověděla Verča.
            „Ale, Jirko, ten vlak je skutečný. Tihle dva lidi jsou taky skuteční. Možná bych do toho šel,“ řekl Ljodov.
            „Hele, mládeži, rozhodněte se rychle. Já musím dodržovat jízdní řád,“ vložil se do hovoru výpravčí.
            „Ne, v žádném případě do toho nevlezu,“ ozvala se znovu Verča.
            „Začíná mi to připadat jako nesmírné dobrodružství,“ řekl Athos. „Jdu do toho!“
            „Verčo, připadá mi, že jsme přehlasovaní. Buď zůstaneme tady nebo pojedeme s nima,“ prohlásil Jirka. Výpravčí se začínal nervózně vrtět na perónu a pohrávat si s plácačkou.
            „Já, já, já nechci,“ řekla Veronika a slzy se ji pomalu draly do očí.
            „Tak dobře. Vy jeďte  a já s Veronikou tady zůstaneme a pohlídáme věci,“ rozhodl Jirka. Athos, Partyzán s Ljodovem nastoupili do šukafonu, výpravčí úlevně zapískal na píšťalku a pozvedl plácačku. Dveře se zavřely a vlak se rozjel. Brzy zmizel a na odjezdovém návěstidle vystřídala zelenou červená barva. A tak se nám skupinka rozdělila. Jirka s Veronikou zůstali v Horním Slavkově a společnost jim dělal výpravčí. Vyprávěl jim o chodu nádraží, o historii, pak o vozech, co tady jezdívaly. Vůbec – měl neuvěřitelné množství témat k hovoru. Vypadalo to, že si poprvé po dlouhatánské době s někým povídal. Veronika se odmítala do hovoru zapojovat a se založenýma rukama si sedla do kouta. A tak veškerou konverzaci musel obstarávat Jirka, ale naštěstí se ke slovu moc nedostal.
            Mezitím seděli kluci ve vlaku. Zcela záhadně neproniknutelnou tmu kolem náhle vystřídalo světlo, které vládne ve chvíli, kdy se noc přehupuje v den. Chlapci tudíž viděli vše, co se dělo za okny. Minuli vjezdové návěstidlo, na kterém se včera vyblbovali. Teď na něm svítilo červené světlo. Přejeli most a blížili se k tunelu. Projeli tunelem a vjeli na další most. A už se blížili k Ležnicím. Vlak zpomaloval a brzy zastavil na jasně osvětleném nástupišti. Nikdo na něm nestál, ale za to tam byla cedule s nápisem Ležnice, která tam včera stoprocentně nebyla. Kluci se nepřestávali divit. Co se to stalo? Doopravdy to není sen, který se jim všem zdá? Jak může jet vlak po kolejích, které místy chybí, mezi kterými rostou stromy? Mezitím se vlak rozjel a brzy vidí v dálce vjezdové návěstidlo s jasně zeleným světlem. 
            „Partyzáne, tam přece žádné návěstidlo nebylo?“ zeptal se Athos.
            „Kdybys mě, Athosi, poslouchal, tak bys věděl, že jsem říkal, že je tam zbytek návěstidla. Bylo takový zarostlý, skoro nebylo vidět,“ odpověděl Partyzán.
            „No, konečně jedeme do reality!“ prohlásil Ljodov. „Krásný Jez je skutečný a skutečně tady zajíždějí vlaky.“
            „Já bych na tu realitu moc nesázel. Pokud mě paměť neklame, tak v Krásným Jezu žádná návěstidla nebyla, protože je to tu řízeno předpisem D3. No, a podívej se, jak se to tady červená,“ odvětil mu na to Partyzán.
            Vážně, mezi kolejemi stála návěstidla, na kterých svítilo červené světlo.
           
Vlak chvíli postál ve stanici a brzy se vydal na zpáteční cestu do Lokte. To už kluci začínali usínat únavou. Za okny míjeli již známou cestu a nebylo co objevovat a nad čím žasnout.
            Mezitím se ve Slavkově rozsvítila zelená světla na odjezdových návěstidlech směrem k Lokti. Verča se už pomalu smířila s tím, že se dostala mimo realitu a připojila se k Jirkovi, který si stále povídal s výpravčím.
            „Tak co, děvče, je to skutečné? Nebo si pořád myslíš, že to je nesmysl,“ zeptal se výpravčí.
            „Zbláznila jsem se, všichni jsme se zbláznili,“ to bylo jediné, co byla schopná říci. Výpravčí zakroutil hlavou a zmizel ve staniční budově, aby si vzal plácačku, protože v dálce se ozval hvízdot vlaku.
            „Verčo, co teď uděláme? Kluci se už vracejí, pojedeme s nima nebo jim řekneme, ať vystoupí a zůstanou s námi,“ obrátil se Ryan na Veroniku.
            „Když už jsem blázen, tak ať pořádný. Nasednem k nim a projedem se do Lokte,“ odpověděla Verča. Jirka se na ni nechápavě podíval, myslel si totiž, že bude chtít, aby zůstali na místě.
            „Jak chceš,“ řekl Jirka a odešel k rozbaleným spacákům a začal je balit. Už je měl sbalené, když se objevil výpravčí. Jirka se na něj hned obrátil s otázkou: „Pohlídáte nám věci? Pojedeme s klukama.“
            „Dobře, jen nezapomeňte vystoupit až se vrátíte zpět. Nebudu vám to posílat bůhví kam,“ odpověděl výpravčí. A v tu chvíli se z lesa vynořil stejný motoráček, kterým kluci odjeli. Vlak zastavil, Jirka s Veronikou nastoupili a našli kluky, jak pospávají na sedadlech. Probudili je. Kluci nejdříve vůbec nechápali, co se stalo, ale vbrzku jim svitlo.
            „Bando, tohle je fakt síla. Co to ten Zdeněk říkal? Teda spíš, jak to tu nazval? Trať duchů!“ řekl Athos.
            „Já myslel, že je to kvůli tomu, v jakém stavu ta trať je. Jirko, myslíš, že o tom věděl?“ přidal se Partyzán.
            „Pochybuju, to by mě snad upozornil,“ odvětil Jirka.
            „Třeba si myslel, že se tu v noci nebudeme zdržovat. Tak se o tom nezmínil,“ řekl Ljodov.
            „Já to stejně nechápu. Existuje nějaký paralelní svět, o kterém nevíme? Dyť todle není normální. Vlak na kolejích, které nejsou. Výpravčí na liduprázdném nádraží a v tomhle vlaku jedem evidentně taky jenom my. Vysvětlete mi to?“ zapojila se do hovoru Veronika.
            „Já ti to, Verčo, neumím vysvětlit. Sám to nechápu. Ale mám návrh,“ řekl Jirka a významně na skupinku pohlídl. „Zůstaneme v okolí stanice. No, teda projdem si okolí. Jsou tu nějaké opuštěné doly a nevím, co ještě. A v noci budem přenocovat opět tady, nejde mi to do hlavy. Musím se přesvědčit, jestli je to skutečné nebo je to jen nějaká náhoda.“
            „Ty tu chceš zůstat. Já to nepřežiju. Nejradši bych vystoupila už v Lokti a zapomněla na všechno, co se tady stalo,“ řekla na to Verča.
            „Já bych tu taky rád zůstal. To je to pravý dobrodružství,“ prohlásil Athos.
            „Já jsem taky pro,“ přidal se Partyzán.
            „No, nic. Tak já jdu do toho. Musíme té záhadě přijít na kloub,“ řekl Ljodov.
            „Rozhodí nám to celý plán na cestu. Chtěli jsme projít Slavkovský les, nezapomněli jste?“ nedala se Veronika.
            „Na jednom dni už nesejde,“ odvětil na to Athos.
            „No, jak chcete. Jdu spát, až budeme ve Slavkově, tak mě vzbuďte,“ řekla Verča a natáhla se na sedadlo.
            S jejími slovy hovor utichl a kluci postupně usínali. Když se před nimi objevila žlutě svítící předvěst před Loktem, tak skupinka tvrdě spala. Nezaregistrovali ani, že vlak zastavil a dlouhou chvíli stál na loketském nádraží. A už jeli nazpátek a…
            První se probudil Partyzán. Posadil se, rozespale si mnul oči a rozhlížel se kolem sebe. Celá společnost ležela na kachličkách slavkovského nádraží zabalená do spacáků. Skrze zelenou džungli jen kousek od nich se mezi větvemi prodíraly sluneční paprsky. Pohlédl na návěstidla a skrze rozbitá sklíčka bylo vidět azurové nebe. „Tak to byl přece jen sen! Žádný vlak tu nemohl jet, stejná džungle jako včera večer,“ pomyslel si Partyzán.
            Postupně se začali probouzet i ostatní. Veronika se probudila s výkřikem: „Kde to jsem?“ Všichni na sebe nechápavě pohlédli a první prolomil ticho Jirka: „Zdál se mi divný sen. Jakoby to tady celé ožilo. Světla svítila, návěstidla plnili svou funkci, nebyla tu žádná lesní džungle a dokonce přijel vlak.“
            „To se ti nezdálo. Vlak, výpravčí, cesta do Krásného Jezu a zpátky. Mě se to zdálo taky a Verči též. A co vy, kluci?“ obrátil se Ljodov na Athose a Partyzána.
            „Nám taky,“ společně řekli kluci. 
            „Něco se tu v noci stalo a jak jsme se dohodli ve vlaku, přijdem na to, co!“ řekl Jirka. „Teď se pobalíme a půjdem do nějaké sámožky na snídani.“
            Sbalili všechny věci a opustili stanici. Celý den se procházeli po okolí a na večer se vrátili zpět. Povečeřeli a s napětím očekávali půlnoc. Kolem deváté však zahlédli poprvé za celou dobu, co strávili na slavkovském nádraží, nějakého člověka. Vypadal taky jako turista. Na zádech měl krosnu a na nohou pevné pohory. Když zahlédl skupinku mladých lidí sedících na nástupišti, zamířil k nim. Jirka mu začal věnovat pozornost a náhle se mu na obličeji rozzářil úsměv.
            „Zdeňku, Zdeňku, jsi to ty?“ začal na příchozího volat Jirka.¨
            „Jirko, no, tebe bych tu nečekal. Neříkal jsi, že toudle dobou byste měli být někde ve středu Slavkovského lesa?“ odvětil mladík.
            „No, vyskytly se jisté okolnosti, které nás donutily se tady zdržet. Ale co tady děláš ty?“
            „Dostal jsem chuť si to tady po nějaké době zase projít. Můžu tu s vámi přespat? Dál se mi už nechce.“
            „Zdeňku, ty víš, co se to tady po půlnoci děje?“
            „Co? Nevím, o čem mluvíš?“
            „Můžeš nám to říct, my jsme to včera zažili na vlastní kůži.“
            „Co jste zažili? Nějaké dobrodružství?“
            „Ty to víš! Ale nechme toho. Ty tady tak na večer nebudeš pro nic za nic,“ uzavřel rozhovor Jirka. Mezitím se setmělo a Ljodov rozžal petrolejku, aby na sebe viděli. Pomalu se blížila půlnoc a napětí evidentně rostlo. Jediný, kdo nepodléhal nervozitě, byl Zdenek. Otázkou je, co prožíval uvnitř, protože navenek nedával nic najevo. Slavkovský kostel odbil půlnoc a v dálce se ozval klakson vlaku.
            „Tak teď už nám to řekneš?“ obrátil se Partyzán na Zdeňka.
            „Vlak. Je ticho a zvuk se nese daleko,“ odvětil Zdenek.
            „A jak vysvětlíš toto,“ řekl Ljodov a rukou ukázal směrem, kde stála odjezdová návěstidla, na kterých se v tu chvíli rozsvítila červená světla.
            „No," Zdenek se evidentně zarazil. "jak bych to řekl. Když jsem tu byl poprvé a spal na stejném místě jako teď vy, tak jsem těsně po půlnoci uslyšel hvizdot vlaku. Nic jsem si z toho nedělal, ale pak se rozsvítila návěstidla. Myslel jsem, že vypustím duši. O to horší bylo, že jsem vzápětí uslyšel mužský hlas…“
            „Vy jste tu zase?“ ozval se již jim dobře známý hlas vypravčího.
            „Jardo, za to můžu já,“ řekl Zdenek, který nejevil jedinou známku překvapení.
            „Zdeňku, to jsem rád, že tě vidím, už jsi tu dlouho nebyl. Jak to, že můžeš za to, že tu už druhý den bivakujou tidle mladíci. Včera mi tvrdili, že jsem nesmysl a dnes jsou tu znova,“ nadšeně prohlásil výpravčí. 
           „To já jsem Jirku nasměroval, aby sem šli. Ale neuvědomil jsem si, že tu budou chtít přespat.“
           „Co se stalo, stalo se. Jdu na perón,“ řekl výpravčí a odebral se na nástupiště ke druhé koleji.
           „Proč jsi to zatloukal?“ zeptal se Jirka Zdeňka.
            „Slíbil jsem, že to nikomu neřeknu. Za chvilku by se tu kolem producírovalo plno senzacechtivých lidí. S Jardou i Milošem, to jen ten strojvedoucí, jsme kamarádi. Jezdím tu ale málo, takže se moc nevidíme. A hlavně jde to jen v létě,“ odpověděl Zdenek.
            V té chvíli zastavil šukafon na nástupišti a z okénka na stanovišti vykoukl usměvavý obličej strojvedoucího.
            „No, heleme se Jardo! Ta pětice, kterou jsme tak pracně vytahovali z vlaku, tu ještě je. Á Zdenek! To jsem rád, že tě vidím. Myslím, že naše tajemství se rozšířilo mezi dalších pět lidí,“ řekl strojvůdce.
            „Jaké tajemství?“ zeptala se Veronika.
            „Neumíme to vysvětlit. To, co se tu děje, je prostě tajemství,“ řekl Zdenek.
            „Ani vy to nedokážete vysvětlit?“ obrátila se na nádražáky.
            „Ne, děvenko. Neumíme. Mohli bychom říct, že jsme duchové, ale to není pravda. Prostě ve chvíli, kdy odbije půlnoc, se octnu zde na nástupišti. Za chvíli přijede Miloš s mašinou, a tak mi tu zastaví třikrát, a pak. Nevím, opět je půlnoc… Neumím to vysvětlit,“ řekl výpravčí.
            „A jak to tu vypadá ve dne, to víte? Včera jste oba tvrdili, že naše námitky jsou nesmysly,“ odvětil Jirka.
            „Podívej se, chlapče, já moc dobře vím, co se stalo s touhle trati od chvíle, kdy jsem tu naposledy mával plácačkou. Rozkradené koleje, zdevastované nádraží na slavkovské zastávce. Rozbitá návěstidla. Zarostlé kolejiště. Podívej se, stáčí, abych mávl rukou a všechno vidím,“ řekl výpravčí a mávl rukou. Náhle světla zhasly, návěstidla slepě hleděla do prostoru, vlak i výpravčí zmizel. To trvalo několik sekund, a pak se po okolí opět rozlilo světlo z velkých staničních lamp.
            „Viděli jste to. Vím, jaká je situace. Možná jsme vám to mohli říct už včera, ale mysleli jsme si, že když se ráno probudíte ve spacácích na nádraží, tak odejdete a zapomenete. Ale vy jste neodešli. Teď to víte. Zdenek to prožíval podobně. Nakonec se tu zdržel celý týden. Bylo fajn mít na nějakou dobu společnost, že Miloši?“ obrátil se na strojvůdce.
            „No, já bych řekl, že sis té společnosti užil spíše ty. Já furt jen sedím na stanovišti a potkávám němé stromy,“ odpověděl strojvedoucí.
            „A vy žijete jen v noci? Nemůžu to pochopit? Jestliže nejste duch, tak jste normální člověk, který ve dne spí a v noci je tady na nádraží. Jak to je?“ zeptala se Veronika.
            „No, s tím duchem. Já vlastně, nevím, kdo jsem. Žiju jen v noci. Nikde nebydlím a nemám rodinu. To stejné tady Miloš,“ odpověděl výpravčí.
            „Když jste pracoval jako výpravčí, než ukončili provoz, tak jste měl rodinu?“
            „Měl, ale najednou jako by všechno zmizelo a já stál na nástupišti s plácačkou v ruce. Nejdřív jsem se divil, protože jen několik dní předtím jsme to tady zapečeťovali a balili si caky paky. Ale pak přijel Miloš. Divil se stejně jako já. Zvykli jsme si a už čtrnáct let tu den co den tak existujeme. Sem tam sem zavítá nějaký turista. Buď s křikem uteče ve chvíli, kdy se rozsvítí návěstidla, anebo tu zůstane podobně jako vy a Zdeněk. To jsou jediní lidé, které potkáváme.“
            „Myslím, že jste duch a nevíte to. Nikdy jste se nebyl podívat do města na rodinu? Nezajímal jste se o to, co se stalo?“
            „Nebyl, nemohu opustit stanici. Pochopte, já mám povinnosti, ale v skrytu duše doufám, že tu přijde někdo ze známých. Třeba zavzpomínat, ale nikdo nikdy nepřišel. Ale popravdě, kdo by chodil na opuštěné nádraží po půlnoci.“
            „A co ti lidi, co bydlí v tomhle domě?“ převzal kormidlo Jirka a ukázal na budovu.
            „Jardo, můžu už jet?“ přerušil je strojvedoucí.
            „Jo, jasně. Jeď,“ řekl výpravčí a formálně mávl plácačkou. „Je to zvláštní, ale nikdy jsem je nepotkal. Často vidím, že za okny hraje televize, ale v oknech se nikdy nikdo neobjevil. To víš, že bych si s nimi rád promluvil. Byli to mí dobří přátelé. Dokonce jsem párkrát zvonil a klepal, ale  ticho po pěšině.“
            „Hmm, ale jak to, že my vás vidíme? Dokonce jsme jeli tím vlakem a ti lidi, kteří tu bydlí na nádraží, nemají žádné ponětí o tédle záhadě? Mám nápad. Kluci se vypraví do města a zkusí se něco vyzjistit. Jak se jmenujete celým jménem?“ zeptal se Athos.
            „Jaroslav Skoumal a Miloš je Formanský,“ odpověděl výpravčí. „Teď mě omluvte, jdu si něco sepsat. Brzy se Miloš bude vracet, sledujte návěstidla!“ Výpravčí se odebral do dopravní kanceláře a zavřel za sebou dveře.
            „Ljodove, Partyzáne, vypravíte se do města, jo? Myslím, že hřbitov to jistí. Zkuste najít, jestli tam nejsou pohřbeni. Nějaké vysvětlení to mít musí…“ řekl Jirka a Ljodov s Partyzánem se vydali na místní hřbitov. („To bude hledání jehly v kupce sena, dyť jsi viděl, kolik je tam hrobů,“ řekl Partyzán. „Třeba budeme mít štěstí!“ odvětil Ljodov). Když došli ke hřbitovu, zjistili, že brána je zamčená („No, super,“ řekl Partyzán. „Nemel, to přeskočíme,“). A tak přelezli plot, rozdělili se a začali hledat. Ljodov si všiml velké náhrobní desky nedaleko brány, vydal se k ní a hle, před ním leželo to, co hledal.
            „Franto, mám to. Našel jsem to. Pojď sem,“ zavolal na Partyzána. Ten přiběhl z druhé strany  a jal se číst: „Jaroslav Skoumal, narozený 4. 8. 1947, a Miloš Formanský, narozený 23. 10. 1944, tragicky zahynuli při železničním neštěstí u Sokolova 15. září 1997.“


            „Hmm, na duchy jsem nikdy nevěřil a teď jsem setkal rovnou ze dvěma. Pojď rychle. Musíme to říct ostatním,“ řekl Ljodov. Oba se rozběhli, aby byli co nejrychleji na nádraží. Doběhli ve chvíli, kdy do stanice přijel Miloš.
            „Máme pro vás špatnou zprávu,“ řekl Partyzán sotva popadaje dech.
            „Tak co jste objevili,“ zeptal se Jirka.
            „No, našli jsme náhrobní desku, na které stojí, že oba zahynuli při vlakovém neštěstí,“ odpověděl Ljodov.
            „Cože?“ řekl Zdenek. V té chvíli vystoupil z vlaku strojvedoucí a spolu s výpravčím přišli k mladým.
            „Oba jsme zahynuli při vlakovém neštěstí?“ zeptal se strojvedoucí.
            „No, ano. Vlakové neštěstí u Sokolova. Někdy v září v devadesátém sedmém,“ řekl Partyzán.
            „Už si vzpomínám. Miloši, tys řídil vlak. Já jsem byl uvnitř. Ale na nic jiného si nevzpomínám. Náraz, a pak… poprvé jsem po půlnoci stál na tomhle nástupišti."
           
„Máš pravdu. Nevím, co se stalo. Najednou přede mnou stál vlak. Těžký nákladní. Začal jsem brzdit a chtěl jsem utéct ze stanoviště, ale nestihl jsem to. Narazili jsme, a pak jsem najednou seděl v šukafonu a jezdil jsem liduprázdnou krajinou. Až tady ve Slavkově jsem potkal tebe, Jardo. Jakto, že jsem celých čtrnáct let nevěděl, co se vlastně stalo,“ řekl strojvedoucí.
            „Já se cítím nějak zvláštně,“řekl najednou výpravčí.
            „Já taky. Nádherný pocit. Nejspíš to znamená, že se s vámi budeme muset rozloučit,“ odvětil na to strojvedoucí.
            „Asi končí náš pobyt zde na zemi. Děkujeme, že jste nám to řekli,“ přidal se výpravčí.
            „Sbohem,“ uslyšeli mladí a pak se seběhlo vše strašně rychle. Nejprve zmizel vlak, pak zhasly staniční lampy. Výpravčí i se strojvedoucím náhle nestáli vedle nich a vlastně už nebyli nikde. Jako poslední zamžikaly žárovky v návěstidlech a nádraží se ponořilo do ponuré tmy.
            Mladí stáli v kroužku jako zkamenělí. Ještě stále nemohli uvěřit tomu, co se stalo. Ticho prolomil Zdenek: „Trať duchů je znovu opuštěná…“ Ostatní přitakali a posedali si na obrubník hluboce ponořeni do vlastních myšlenek. Nikdo nechtěl mluvit. Na obzoru se objevily první náznaky nového dne. Nebe získávalo jasně modrý odstín, potom zoranžověla a náhle se objevily první sluneční paprsky. 
            Kdyby v tuto brzkou hodinu někdo šel na nádraží, viděl by šest mladých lidí sedících na obrubníku jako sochy. Nikdo se nepohnul, nikdo se neodvážil prolomit ticho. Toto neobvyklé setkání na nich zanechalo takové stopy, že nakonec upustili od plánu dojít po kolejích až do Lokte. Svou expedici po CHKO Slavkovský les tedy započali v Horním Slavkově. Zdeněk se k nim připojil. Expedici nakonec ukončili o dva dny dříve a rozjeli se do svých domovů. Neviděli sice zdevastovanou budovu v Horním Slavkově zastávka, neprošli si všemi tunely, nepřekonali všechny viadukty a polorozpadlé mosty a přesto si z výpravy odnesli víc, než chtěli…

           

Příběh je smyšlený, postavy neexistující a události se nikdy nestaly, včetně vlakového neštěstí. Jako podklad byla použita fotodokumentace a informace o trati zveřejněné na serverech www.k-report.net, www.dopravni.net, také na www.youtube.com (trať 144), popř. na www.zelpage.cz.

Trať 144 je nejstarší lokálkou na území České republiky. V úseku Nové Sedlo u/L. - Loket je provozována od roku 1877. Na zbytku trati (Loket - Krásný Jez) byl provoz zahájen v roce 1901. K pozastavení provozu došlo v roce 1997 z důvodu nestabilního traťového svršku v úseku Krásný Jez - Horní Slavkov. Na naléhání byla v roce 2006 obnovena trať Nové Sedlo u/L. - Loket předměstí. Zbytek trati chátrá dál. Uvažovalo se o jejím zrušení, přičemž by byly sneseny koleje a místo nich by vznikla cyklostezka. Převažují však názory pro zachování a obnovu tratě. Jednalo by se o provozování rekreační dopravy, včetně historických jízd. Nebo o provozování velodráhy. O obnově asi patnáctikilometrového úseku tratě se začalo vážně hovořit v letošním roce, kdy firmy sídlící v okolí Horního Slavkova požadují obnovení železniční dopravy. Správa železniční dopravní cesty, s. p. však musí nejprve zjistit, jaký je skutečný stav tratě a zda se vůbec vyplatí do její obnovy investovat.

Trať je doopravdy ve velmi zanedbaném stavu. Hlavně kolejiště, které je poničeno zloději, nalétavými dřevinami, závaly a korozí. O stavu zabezpečovacího zařízení ani nemluvě. Případné fotografie jsou uveřejněny na serveru: www.k-report.net/clanky)kudy-jezdily-singrovky-aneb-z-krasneho-jezu-do-lokte/.

Narozdíl od mého příběhu trať brázdily spíše singrovky než šukafony (810). Singrovka je motorový vůz řady 820. Vlastní foto nemám a bez svolení autora nemohu fotografie uveřejňovat (pro případné zájemce na www.zelpage.cz/fotogalerie/motorove-vozy/820/).

Zobrazeno 3433×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.