Aby řeč nestála... :-) aneb stáváme z poklidného nicčinění

Už dlouho jsem se neozvala, no, to víte… škola, a jiné nepředvídatelné události, způsobily, že jsem se holt ke klávesnici jen tak a là rekreace nedostala. Ale teď… teď mám pár volných minut a snad něco kloudného zplodím :-) 

Hmm… kde začít. Tak co třeba létem. No, jo. Vím… je listopad, ale venku je jako na jaře, takže proč si nepřipomenout teplo letních nocí a vůní zralého obilí…

Letošní prázdniny byly věru veselé a hravé, ostatně jako každé prázdniny :-) Ale každé mají své, i když začínají podobně… Ty letošní jsem začala s prťatama na koupališti. Řeknu vám, havířovský aquapark je fakt špica, ale při vší možné ochraně došlo na jisté negativum… spálená záda… No, jo. Ale co by to bylo za léto, kdybych se alespoň jednou nespálila. No, radši od bolavých zad pryč :-)

I když… ještě kratičká zmínka… mít na spálených zádech krosnu a jet 102 km s Českými drahami je fakt zážitek… No, nic… A tak se dostávám k Antiochii. Ta letošní byla v Rudné pod Pradědem, v dlouhatánské vesnici (i když to srovnám s Václavovem, tak přece jen v podstatně kratší :-)) plné malých dětí, s asfaltovým hřištěm a školou. Celých čtrnáct dní – děti, děti a … hádejte? Děti. No, co byste taky ve čtyřech lidech chtěli podnikat. Ale pánbůh zaplať aspoň za ty děti.

Co bylo po Antiochii? Asi nejdobrodružnější část prázdnin. Týdenní dovolená v Partutovicích. Původně to měla být dámská jízda, ale jak to bývá, jaksi z ní sešlo. A tak jsem se vydala za dobrodružstvím sama. Nejsem přece nějaká sráborka a opuštěný starý barák mě jen tak nezastraší. Jo, to jsem si myslela, ale nakonec mě barák udolal a poučil, že nic není jen tak a nemá se to brát na lehkou váhu, ale poslyšte (nebo si teda spíše přečtěte :-)), jak to bylo:

Bylo nebylo, za 25 vlakovými zastávkami a pěti stanicemi žila jedna holka, co si myslela, že se ničeho nebojí. Jednoho dne se navzdory svým kamarádkám, kterým se, no nic… to sem nepatří…, vydala na dovolenou do jedné roztahané dědiny na samém pokraji Oderských vrchů, nějakých 11 km od Hranic. Čekala tam na ni útulná, stará, vlhká a zašlá fara. Dům stál uprostřed mírně neudržované zahrady, sám samotinký. Nejbližší budovou byla škola (asi 100 m :-)), v létě však opuštěná… První den byl ve znamení objevování. Zatuchlé místnosti lákaly k prolézání. Ha, tu je jeden opuštěný kněžský kvadrátek, staré matriky plné zajímavých informací, a co teprve půda. Ráj zvědavců. To byla první a zároveň poslední návštěva tajů podkroví… Přívětivé počasí lákalo dívku ven, a tak hned první den navštívila Potštátské skalní městečko, vyšplhala na zříceninu hradu Puchartu a skončila v hranickém Kauflandu, aby si nakoupila dostatek obvazového materiálu na uříznutý prst… Byl první den a první noc a nic se… nestalo :-) (kromě vykouřeného baráku a strachu z toho, zda sousedé nezavolají hasiče, no jo, člověk z města se holt nezapře…).

            Máme tu druhý den… opět venku svítí sluníčko. Den jako dělaný k výletu. Dívka tedy strávila druhý den v lázních Teplice nad Bečvou. Vrátila se domů a znavená ulehla… Byl druhý den a druhá noc a nic se… nestalo.

            Středa… hrůza a děs, venku se žení všichni čerti, vítr a déšť. Nezbývá než sedět doma a doufat v obrat… jsou čtyři dopoledne a déšť ustal. Dívka se vydává na průzkum druhé strany vesnice. Vybavená mapou a pláštěnkou vyráží nazdařbůh do hlubokých lesů a doufá ve svůj orientační smysl (na který se fakt mohu spolehnout… :-)). Brzy nachází kýženou cestu a teď jen stačí vydat se po modré značce a hledat orientační body k zítřejšímu plánovanému výletu do Potštátu… Na faru se vrátila ještě za světla. Nic nenaznačovalo možnému nebezpečí. Všude klid a mír. Poté, co vyluštila všechny křížovky v nejrůznějších časopisech, které byly po ruce, se jala dopisovat si s kamarádem. Z dobrého pokecu ji vyrušil podivný šramot zpoza trámoví. „Asi myš,“ řekla si. Zase ten šramot, teď však jakoby z jiného místa. Píše o tom svému kamarádovi a ten děkuje štěstěně, že tam není s ní. „Tak já jdu zkontrolovat všechny dveře, jestli jsou zamčené. Dobrou noc, “ svítila písmenka z displeje mobilu. A to, co dívka napsala, taky splnila. Rozsvítila v chodbě a rázovala si to k hlavním dveřím. Nevím, co jí to napadlo, ale něco ji nutilo se kouknout se do vedlejší místnosti, kterou se jí podařilo v pondělí tak náramně vykouřit… Bylo kolem jedenácté hodiny… Ten nutkavý pocit nešel vytěsnit. Inu, otočila hlavou a v odrazu zrcadla spatřila cosi ležícího na matračkách. Pohlédla dolů a … spatřila něco, co tam stoprocentně nebylo… vyztužený černý farářský kvadrátek…V té chvíli dívku zachvátila hrůza, že se na okamžik nemohla ani hnout. „Někdo tu byl, nebo tu ještě je… Kdo ho tam mohl dát? Je to sranda ze strany otce Radka, nebo je tu nevítaný host, kterému tento kvadrátek před léty patřil?“ myšlenky ji šrotovaly hlavou jedna přes druhou. Na moment však její ochablost povolila a dívka vzala na nohy na ramena a pelášila do kuchyně. S třesoucíma rukama zamkla dveře do chodby i do koupelny. To byla první noc, kdy spala při rozsvíceném lustru a naplno zapnutém transistoru… Byl třetí den a třetí noc a něco se… stalo.

            Po poloprobdělé noci (rušena světlem žárovek, zvukem rádia a strachem, že uvidí, jak se otáčí klíč v zámku, či u jejího lůžka stojí tajemná postava) vstala, namlouvajíc si, že se nic nestalo, statečně otočila klíčkem v zámku a šla do vedlejšího pokoje. Kvadrátek tam ležel, jakoby se nechumelilo, na matračkách. Vypadal nově, čistě, ale přesto o jeho dlouhém věku vypovídal štítek na rubové straně – první republika… Byl to však jiný kvadrátek než ten, co našla v pondělí. Ten si hověl na harmoniu, přesně na místě, kde jej dívka tehdá zanechala. „Něco tady nehraje,“ řekla si. Vyrazila do místního obchodu a koupila pecen potštátského chleba. Po návratu na faru si rychle připravila svačinu a vyrazila vstříc žluté značce a hurá do Potštátu. Potštát ji přivítal ponurým pohledem… místní textilní továrna byla bez střechy. Obrovské mokré mapy a zřícené stropy napovídaly tomu, že již druhý požár pomalu dokonal své dílo zkázy. Jinak krásné náměstí tedy hyzdí hrozivě se naklánějící čelní stěna továrny. Inu, pojišťovací podvody táhnou světem… nebo, jak se nejlépe zbavit nepotřebné budovy v historickém centru města? Nějakým záhadným způsobem na nejnepravděpodobnějším místě vzplane malý plamínek, který zcela záhadně záhy pohltí celý objekt… ale to sem nepatří. Po příjemně stráveném dni na cestách i poté, co se i přes vytyčené orientační body a turistickou značku přece jen ztratila, se vrátila dívka do domu. Ještě se stále nemohla zbavit nepříjemného dojmu z předchozí noci a s postupujícím večerem tento pocit sílil. Opět byly zamknuty všechny dveře. Světlo zůstalo rozsvíceno a rádio hrálo. Padlo však rozhodnutí, že další noc už tady nestráví… Byl čtvrtý den a čtvrtá noc a nic se… naštěstí… nestalo.

            Ráno tedy prvním autobusem odjíždí do dálek za pronikavého deště. Den tráví u kytary, videa a dobré kávy. V noci se konečně vyspí a… byl pátý den a pátá noc a nebyla šance, že by se snad mělo něco stát.

            Sobota byla ve znamení výletu na hrad Hukvaldy, kde se střetli samozvaní vládci hradu s křižáky v čele s právoplatným majitelem… Blížil se však čas návratu na zatuchlou faru. Ale… věci se komplikují. Poslední autobus do Partutovic dívce před nosem frknul… Čekalo ji tedy jedenáct kilometrů v houstnoucí tmě a lesním údolím, kde nepronikne ani záblesk hvězdičky. No, moc pěkné vyhlídky to tedy nebyly… ale nebylo zbití. Zůstat na vlakové stanici nešlo, a tak nezbývalo než nastartovat tryskové motory, nažhavit dráty (sluchátek mobilního telefonu) a vyrazit do tmy. Na okraj lesního údolí dorazila ve chvíli, kdy zmizel poslední náznak dne a krajina se ponořila do hluboké tmy, protože hvězdy teprve vycházely. Čtyři kilometry lesem, ve tmě a na lidu- (a hlavně auto) -prázdné silnici byly podobně hrůzným zážitkem jako noc ze středy na čtvrtek. Ačkoliv si přikázala nedívat se do stran a hledět jen direkt dopředu, párkrát se tomu neubránila. Jednu chvíli měla srdce až v krku… nalevo totiž ve výšce muže poblikávalo nazelenalé světýlko. Rozum však správně zavelel… žádný oharek cigarety to není (svítí červeně, ne?), je to světluška… brouček. A tak se každou chvíli objevovaly světlušky a dívka si jich přestala všímat (je to děsné mít strach z obyčejných broučků, já vím, ale co mám dělat :-)). V jedenáct hodin zahlédla světýlko „na konci tunelu“. První partutovická pouliční lampa… Ještě několik kilometrů přes dědinu a fara stála před ní. Další noc strachu a beze snů. Šla spát ve tři a vstala v šest. Uklidila dům, vymetla  kamna a sbalila si caky paky. Po mši svaté a là domů, stejnou cestou jako před několika hodinami, akorát s plnou polní. A skončil týden a stalo se všechno a nic…

            A jaké z toho plyne ponaučení… pro mě? I když mám pro strach uděláno, přece jen je lepší moc štěstěnu nepokoušet. Nestojí to za to. A duchové? Nevěřím na ně. Sice mě ten týden v mém přesvědčení zviklal, ale i přes vše podivné, co se tehdá stalo, jsem žádného nepotkala. Pane, díky!

A tak se prázdniny překulily do své druhé poloviny. Blížil se tradiční střediskový tábor. První turnus proběhl poklidně za příjemného počasí. Druhý turnus… no, už tak poklidně neproběhl, ale to už se stává.

Vůbec tyto prázdniny byly abnormálně adrenalinové. Copak se vám někdy stalo, aby jste tři noci strachy spali při rozsvíceném světle a nakonec skončili na operačním sále?

Inu tedy, druhý turnus tábora… byl čtvrtek, předposlední den… celodenní výlet. Na můj oblíbený kopec – Javorník. Bylo krásné počasí. Sluníčko, nádherný rozhled, protože jsme šli po hřebeni (12 km :-)). Všude rostly maliny, borůvky a houby. No, prostě lahoda. Po špatné náladě toho rána nebylo ani památky. Sice se mi povedlo sebou švihnout už nad táborem, ale vůbec mě nenapadlo, že by se mohlo jednat o předzvěst něčeho mnohem horšího. Ale jděme dál… dosáhli jsme vrcholu. Víte, proč mám Javorník z celých Beskyd nejradši? Je tam totiž ten nejkrásnější výhled. Předčí i Lysou, poněvadž je tam stabilnější počasí než na nejvyšším vrcholu. Cpali jsme se rakvičkami se šlehačkou, vyváděli, a zase se cpali rakvičkami… Z příjemného místečka nás vyhnal černý mrak a mlhovina pod ním (svědčící pro dost prudký déšť), který se závratnou rychlostí hnal do Nového Jičína. Déšť mě zastihl ještě na vrcholu, ale vběhla jsem do lesa a po známé cestě jsem sbíhala dolů do Frenštátu. Dohnala jsem nejpomalejší skupinku, poté i hlavní proud, a nakonec… pěkná louka vyzývající k lenošení, uprostřed mírného kopečka a na nakloněné rovině se šine turistická stezka. Kritické místo, já vím, moc dobře ho znám. Není se čeho chytit a mokrá tráva je nepředvídatelná. Už vidím rozcestník „Nad horečkami“, jdu pomalu k němu, dávám pozor a … ležím na zemi. Podivné lupnutí a strašná bolest. V první chvíli tomu nemůžu uvěřit, chvěju se na celém těle. Pohled na podivně zkřivené předloktí mě však přesvědčí. Dochází Bobr, který si myslí, že si dělám legraci. Úsměv mu však trne na rtech. Svolává se celý tábor. Kluci poskytují první pomoc. Dochází se k dalšímu hrůznému zjištění: zlomenina je otevřená. Voláme záchranku, protože ve Frenštátu není chirurgická pohotovost. Domluvili jsme se, že dojdeme k restauraci Na žabárně, kde na nás sanitka počká. Špatně jsem však odhadla vzdálenost (a divíte se…?), a tak sanitka nakonec přijela naproti. A tak jsem poprvé jela sanitkou, se zapnutými majáčky a houkačkou… Inu, zážitek na celý život, který nechci už nikdy zažít. Krásný celodenní výlet skončil v novojičínské nemocnici na operačním sále. V nemocnici jsem si pobyla celý týden a ruku léčím doteď a ještě nějaký ten pátek budu.

A tímto vlastně skončily moje prázdniny, protože pak jsem byla marod neschopný nic udělat… Tak to by stačilo. Je 2:54. Hups, nějak jsem to přehnala. To ostatní bude muset holt počkat :-). Ahojte… Doufám, že jste se neunudili k smrti… :-).

P.S. Fotky mi nejde vložit, takže sledujte fotogalerii :-).