...aneb život jde dál...

Cesta

Ano, je to cesta. Cesta k životu s Pánem… Je to naplnění všeobecného povolání k životu křesťana. Každý toto povolání prožívá svým vlastním způsobem. Jeden se rozhodne jej naplnit v rodině, jiný se radikálně Bohu odevzdává v kněžství a konečně - někdo se jej snaží naplnit zasvěcením svého života v řeholi.

           

Tento můj příspěvek k tématu měsíce vzniká na popud dnešního spolča (23. 2. 2010), kde jsme rozebírali téma Modlitba a povolání.

           

Jímá mě zvláštní pocit, právě v tuto chvíli, kdy hledím do monitoru počítače a z reproduktoru zní Linkin Park. Kdy jsem nastoupila cestu, po níž teď kráčím? Kdy se v mém srdci objevila myšlenka na zasvěcený život? Je těžké na ní nalézt odpověď. Opravdu! I když… nějak povědomě si uvědomuji, že mě provází celých osm let mého křesťanského života.

 

Osm let – málo nebo hodně, či akorát. Setkala jsem se s názorem, že povolání k zasvěcenému životu člověk pociťuje již od dětství. Tehdy mě člověk, který to vyslovil, velmi ranil, poněvadž mi to řekl ve chvíli mého rozhodování, zda vstoupit do řehole či ne… V čem tkvěla tato bolest? Jako konvertitka jsem své dětství prožila jako ateista. Bůh, církev a vše kolem toho bylo něčím vzdáleným, něčím, co se mne vůbec netýká. Podle něj by to znamenalo, že nemám šanci mít povolání… Podle mě je tento názor mylný a odporuje Božímu záměru s každým člověkem. Naštěstí jsem si to uvědomila velmi záhy, ale bohužel to zanechalo v mém srdci jizvu a jistou nedůvěru…

 

Během svých středoškolských studií jsem pociťovala neurčitou touhu, doopravdy neurčitou, nepopsatelnou slovy, kterou jsem jistým způsobem naplňovala svědomitým plněním povinností při práci v nemocnici. V té době jsem si myslela, že moje cesta je právě tato. Věnovat svůj život nemocným, pomáhat jim v jejich utrpení – být táky anjel v modrobielem. A… co říct… neúspěšné přijímačky na ošetřovatelství. Zbyla pouze důvěra v to, že Bůh nás vede sice stezkami strmými a klikatými, ale cíl bude stát za to…

 

 

V důvěře, že je to Boží vůle, jsem začala studovat teologii a přišlo setkání s prvními řeholníky (do té doby jsem je viděla pouze na obrázcích nebo v televizi). S dominikány. Byla to chvíle oslnění, fascinace. Nikdy předtím a nikdy potom (i když fascinovaná jsem doteďJ). V okouzlení z tohoto setkání jsem začala studovat jejich spiritualitu, světce a historii a mé nadšení rostlo. Kdyby mě tehdá nezastavil můj zpovědník, asi bych nyní žila v klášteře… Ale to jsou jen domněnky… Možná by mě nadšení brzy opustilo… ale opusťme svět hypotéz a vraťme se zpět do reality. Má inklinace k dominikánské spiritualitě mě neopustila a trvá bezmála tři a půl roku.

 

Zvolila jsem vlastní způsob přípravy k zasvěcenému životu, pokud se tedy k němu v budoucnu rozhodnu. Život v duchu spirituality sv. Dominika ve světě jako dominikánská terciářka – to je teď moje cesta…

 

Cesta – dobrodružství každodenního života. Cesta plná zákrutů, slepých uliček, propastí… ale taky cesta, na které potkávám poutníky, jež mi pomohou pokročit vpřed. Hrubý kmen ležící přes cestu, který se nejprve jevil jako nepřekonatelná překážka, se náhle ukazuje jako most přes zející propast. A naopak rovná široká polní cesta se mění v strmou stezičku uprostřed rozeklaných skal… Tak se mi má cesta jeví. Zrovna teď stojím před skálou uprostřed tmavého lesa a nevím, co je za ním… Je to chvíle, která se v duchovním životě jednou za čas objevuje… Akorát mám momentálně čurbes ve svém povolání… Tuším však, že rozhodnutí leží na mě (a na kom jiném, že… J) a nyní jen potřebuji čas, abych neudělala zásadní chybu…

 

 

Tak toto byl exkurz do mého duchovního života jakožto k cestě…

 

Ale abych alespoň trochu dostála tématu… uděláme si krátký výlet do života Laického sdružení svatého Dominika v Olomouci, které je svěřeno do zvláštní péče archanděla Michaela.

 

Důležitým prvkem naší spirituality je život ve společenství. Tento bod se snažíme naplňovat tím, že se scházíme každou druhou sobotu v měsíci v olomouckém dominikánském klášteře. Při těchto setkáních slavíme společně liturgii hodin, mši svatou, společně jíme a také studujeme J.

 

V čele stojí matka představená (s. Zdislava) a řádový asistent (fr. Mikuláš, bratr z I. řádu) a volíme si radu. Kandidáty a novice vede novicmistr (P. Jiří). Dalo by se říct, že jistým způsobem kopírujeme I. řád. Ale nejedná se o kopírování nebo nápodobu, ale jde o následování.

 

Dominikánská spiritualita se vyznačuje třemi podstatnými prvky, které by se daly obrazně přirovnat k trojnožce. Všechny tři tvoří celek a i kdyby jeden prvek zaostával, trojnožka je stabilní. Ale pokud se jeden z nich vytratí, je to jako by stolař ze stoličky uřezal jednu nohu. Taková židle ztrácí rovnováhu a řítí se k zemi. A podobně je to i s námi. Nemusíme být vynikající ve všem, ale žádný z prvků se nesmí z našeho života vytratit. Těmi prvky jsou Modlitba, Studium a Apoštolát. Každý dominikán je naplňuje svým způsobem a podle svých schopností (a možností)…

 

Podobně jako řeholníci jsme přijati do řádu obřadem obláčky (viz Jsem sestrou svatého Dominika), po roce skládáme své první sliby (také časné) a po dalších třech letech sliby věčné.

 

Co se týče závazků – jedná se hlavně o modlitbu. Vedle každodenních modliteb Salve Regina, O Lumen (modlitba k sv. Dominikovi) a modlitby za zemřelé (žalm 129 a Odpočinutí věčné) se připojuje i modlitba Liturgie hodin (alespoň jednou týdně) a růženec.

 

 

Takto by bylo letem světem… omlouvám se za případná zjednodušení či zkreslení, ale učím se. Jsem přece jen teprve novickou J.

 

Jestli mě políbí múza, zkusím se něco spáchat a osvětlit vám tak život ve III. řádu sv. Dominika… J.

Zobrazeno 1635×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.