Zimní semestr aneb jak žijí teologové

Ještě sice není čas na bilancování zimního semestru, poněvadž máme před sebou to nejdůležitější období (sice důležité, ale, že by se v mém případě jednalo o období oblíbené, to se říct nedá J) -  zkouškové. Ale co už. Zavzpomínám na příjemné chvíle, které mě v tomto semestru potkaly.

 

Dovolím si zde vložit fotku (z prázdnin), která by měla ilustrovat situaci celého semestru.  Všimněte si hlavně jedné věci: hlavy (keřík vinné révy). Inu, v duchu hesla, in vino Veritas, poslyšte vyprávění o životě teologů!

 

 

Bylo nebylo jedno teologické plémě. Tento druh lidí většinu dne pobývá v jistém bílo šedém domě uprostřed Olomouce. Nějaké procento se následně přesouvá do žlutého baráku hned vedle. Ale to je jen pro ilustraci a dotvoření prostředí, v němž se náš příběh odehrává…

 

Dozněly poslední tóny velmi zvláštní, dech beroucí, melodie a chumel lidí se řítí z obrovského sálu v Arcibiskupském paláci. Mezi nimi je i hrstka novopečených teologů. Právě totiž skončila slavnostní imatrikulace. Ale kam se všichni ženou? No, přece domů… čeká tam na ně slavnostní oběd a spolutrpitelé teologičtí je mezi sebou s otevřenou náručí přivítají… Jó… J tak tohle se stalo před čtyřmi lety (v mém případě). Ale vraťme se do přítomnosti. My jsme školní rok začali prozaicky: v hospodě (ale o tom: viz Veni Sancte… ).

 

Utichly slavnosti, utichl smích, utichl… co vlastně všechno utichlo? Já už ani nevím. No, prostě… naše teologické plémě se přesunulo do školních lavic, aby oddaně naslouchalo výkladům kantorovým. Naslouchalo… naslouchalo… naslouchalo, a hle tu jedna hlava padá na lavici, vzápětí další. Žactvo už nenaslouchalo, už snilo… A zdálo se jim toliko věcí – já ležím v posteli, zakrytý peřinou… o chutném obědě… já se proháním po zelených loukách a kochám se ze slunce… hmm…orosený půllitr skvěle vychlazeného piva… jak… ?…Ježíš spal na lodi a?… „kolem zuřila bouře… a Pán Ježíš spal na polštářku…a o polštářku se mluví jen v Markově evangeliu, Matouš a Lukáš už ho v svých textech nezmiňují…“ ozývá se hromový hlas, všichni jsou rázem probuzeni a opět oddaně naslouchají slovům pana profesora.

 

„Áááááááááá, stůj, ty otýpko jedna... Slyšíš! Takhle mě zlít vodou! Stůůůůj!“ nesl se křik chodbou v prvním patře. Je totiž přestávka. Mezi dveřmi třídy na jedné a záchodky na druhé straně se honí dvě holky. „Nazdar Cyrile, čus Metoději,“ zdraví dva týpky (teda pardon, naše věrozvěsty a otce J), kteří visí na stěně. Ani byste neřekli,že jsou to jen dvě děvčata. Kdo by to neviděl, myslel by si, že se omylem octl na dívčím internátě. Pod obrazem sedí dva zařezaní kluci. Jeden má bílý flek pod krkem (no, v Josefově případě se přímo o flek nejednalo, ale pracovně ponechme tento termín J) a druhý je Bilý…

 

Třídou se vznáší tajemná namodralá záře… všichni sedí vzpřímeně a se zaujetím hledí dopředu. Co se to děje? Vypadají jako zhypnotizovaní. Kantor sedí za katedrou a v očích se mu odráží stejná namodralá záře jako všude kolem.  Jímá mě z toho hrůza. Kde jsem se to dostala? Ještě jednou pro jistotu kontroluji číslo třídy. No, jsem tu správně… Náhle učitel ožívá a pomalu kráčí k tabuli. Mačká jakýsi vypínač na zdi a sjíždí plátno. Sedám do lavice a konečně vidím příčinu namodralého světla kolem – všichni do jednoho hledí do monitorů svých notebooků. Nezůstávám pozadu a vytahuju svoji „krávu“ (pracovní název mého HaPéčka). Jupííí, začíná má oblíbená studijní činnost – surfování po netu, pokec na ICQ a na Facebooku. Ne, popravdě. Noťas nosím do školy jen sporadicky a většinou poctivě naslouchám učiteli (dobrý vtip, že J).

A teď kraťoučký příběh, ale krásný… je pondělí sedmého prosince (tedy den po sv. Mikulášovi) a několik studentů CMTF (a více studentů jiných fakult) se schází na zastávce busu č. 11. Jedeme do Chválkovic. Je tam domov důchodců…

 

Z historie: jsou to už čtyři roky, co jsme se rozhodli obnovit starou Michalkou tradici: Svatomikulášskou návštěvu starých lidí v domově důchodců. První dva roky jsem to zajišťovala já. Nyní nám volají z domova sami. Několik úterků před návštěvou vyrábíme vlastnoručně přání a vůbec se na koledování připravujeme velmi intenzivně a poctivě.

 

A tak jsme vyjeli a před domovem nás čekal zbytek. V autě, které bylo plné rekvizit… Převlékli jsme se a vyrazili potěšit staroušky a stařenky…

 

Následující fotky snad ani nepotřebují komentář…

 

 

 

 

 

 

 

 

 

A tak jsme se přehoupli do nového církevního roku, do Adventu. Nastaly chvíle dobrovolného ztišení, příprav na druhý příchod Kristův, či posléze na Vánoce jako takové…

Ale poněvadž je advent laděn na radostné notě, uskutečnil se v jeho samotném počátku počin velmi důležitý pro utužení vztahů mezi obyvatelkami Leopoldina. Osada „Leopoldov“ se po dlouhém mozkovém hloubání a dloubání rozhodla uskutečnit „Předvánoční válec aneb leopoldinskou Mikulášskou“.  Akcička se povedla dokonce nad očekávání. A pár foteček pro dokreslení…

 

 

 

 

 

Vysvětlivky:    a) na fotografiích je pouze reprezentativní vzorek obyvatel Leopoldina 

                        b) muž v šedé mikině je občasným obyvatelem Leopoldina, v této chvíli se připravuje na jednu ze scének

                        b) muž v bílém svetru je velké seminární kápo. Je to otec vicerektor – stará se o naše blaho, teplo, čisté lůžkoviny (teda určuje datum jejich vydání J) a vůbec… odlehčuje každý měsíc naší peněžence o dva tisíce korun

                        c) i když prý nebydlíme v semináři, některé z nás nosí trička AKS (snímek ze scénky), a také se neostýcháme hrát vytuněnou verzi hry „Farář, vikář, kostelník“, tedy v našem případě „Víca, rektor, konvikťák“  J

                        d) poslední poznámka: Na Leopoldinu nemáme společenskou místnost, proto se Válec uskutečnil na chodbě v pátém patře J

 

A tak v poklidu přišel zápočťák a naše teologické plémě se začíná obávat následujících dnů (samozřejmě jak kdo J). Učitelé přicházejí s testíky a jinými veselostmi. Ale nechme školu školou… jsou přece příjemnější věci.

 

Ach ta vůně… line se celým náměstím. Co to je? Hřebíček, skořice a co ještě? Vanilka? Ne? Hmm… vzdávám to. U každého stánku je totiž cítit něco jiného… Vánoční punč, tradiční doplněk posledních týdnů semestru a také cíl našich cest J. A tak jsme ten semestr zakončili opět stylově: v hospě. Zní to jako bych se opakovala, ale náš příběh končí tam, kde začal, v hospodě…

 

A zkuste hádat, kde začíná příběh zvaný „Zkouškové období“? No, přece… však víte kde J. Tyto fotografie jsou z naší povánoční akce – setkání se spolubratry z „filiální provozovny“ v Římě zvané Nepomucenum.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Gratuluji těm, kdo se prokousali až sem, a upřímně obdivuji jejich trpělivost…