Vánoční příběh

Byla nebyla… tedy vlastně byla, existovala, vyskytovala se, no prostě se všude kolem rozprostírala bílá krajina. Byla bílá? Ano. A nádherně, jemně a oslnivě bílá. Právě totiž napadl sníh. Padal dlouhé hodiny. Hustě nikým a ničím nerušen. Nepohnul se ani ojedinělý lísteček na rozložitých lipách, které tu a tam vyčnívaly z kopcovité krajiny. Po mnoha dnech se totiž utišil silný vítr, jež velmi ztěžoval život místním obyvatelům. A jako když utne, přestal padat i sníh a těžké mraky na obloze se rozestoupily. Nejprve se po kraji rozprostřel bledý přísvit. A hle, začal sílit a náhle… se na obloze objevil měsíc a bílá krajina se rázem rozzářila stříbrem. Bylo ticho… takové nadpřirozené ticho. Nádherné ticho. Jen z dálky je slyšet projíždějící vlak. Zdá se, jako by projížděl hned vedle a přitom je trať vzdálena několik kilometrů. Odeznívá i supění vlaku a kraj opět upadá do ticha.

            Zasněženou krajinou se šinou dvě postavy. Snaží se držet řady patníků, které vyčnívají odrazkami ze sněhu. Jsou jedinými známkami toho, že zde vede silnice. Obě se prodírají sněhem, který jim sahá po kolena, a jde jim to ztěžka.

            „Říkal jsem ti, že to nestihneme. Měli jsme vyjít už před hodinou. V té záplavě sněhu se tak akorát ztratíme!“ ozvala se jedna z postav. Byl to asi pětadvacetiletý muž. Měl na sobě hrubý kabát a zpoza mohutné čepice mu vykukovaly pramínky plavých vlasů.

            „Buď rád, že jdeme až teď. V té chumelenici bysme nedošli ani za humna. Aspoň nám na cestu svítí měsíc a krajinu přece známe. Proč bychom se měli ztratit? Šli jsme tudy nejmíň tisíckrát,“ odvětil mu druhý muž. Jevil se mladší než první. Stejně jako jeho společník měl kabát, ale hlavu mu nechránilo nic, jen hustá kštice hnědých vlasů.

            „Jo, ale šli jsme ve dne. Nemyslíš si, že je to něco jiného. Díky tomu sněhu mi to tu přijde strašně jednotvárné. Ty stromy, ta pole. Všechno na jedno brďo.“.

            „Neboj, hlavně nesmíme sejít ze silnice. Do vedlejší vesnice vede jen tahle jediná cesta. Je teprve čtvrt na jedenáct. Máme hodinu a tři čtvrtě času. Třeba se probudí silničáři a projedou cestu pluhem a půjde se nám lépe!“

            „Ty seš věčný idealista! Silničáři, ha ha ha. Ti ještě nezaznamenali, že začlo sněžit,“ odsekl mu.

            „Přece nenechají Malenovice odříznuté od světa? Touhle cestou by projel leda tak traktor.“

            „Hmm… pamatuješ na loňský leden? Malenovice byly zasypané dva dny než se silničáři uráčili přijet. Dokonce byly den bez elektřiny, bo jim sníh zpřetrhal vedení. Myslím, že to tu projedou nejdřív zítra odpoledne.“

            „Vždyť je štědrý večer. Lidi budou zítra chtít navštívit své přátelé. Jak se z Malenovic dostanou?“. Dobrá nálada mladšího chlapíka pomalu opouštěla. Přestával se těšit z bílé nadílky kolem. Se smutkem v očích pohlédl na svého společníka a následně na zem. Jeho odpověď už nevnímal. Rozhodl se, že již nepromluví a začal přemýšlet: „Jak jsem se na dnešní den těšil,“ pomyslil si v duchu. „Jak to bylo krásné, když přestal vát vítr a mraky na obloze ztěžkly. Když se objevila první vločka a za ní další a další. Jak zmizel trávník a stromy zbělely. Bože! Ach ne. Už zase… Bože, děkuji Ti!“ rychle pronesl střelnou modlitbu, ale nahlas. Společník ho zaslechl a řekl: „Co si to tam mrmleš pod nosem?“ Mladík na něj pohlédl a zamumlal: „Nic,“ a opět se zahloubal do sebe. „Přijel jsem domů, abych se potěšil z rodiny. A místo toho… mamka s taťkou nemluví. Mladší sestřička radši nepřijela. A brácha? Ten je stále naštvaný. Už od rána. Prý jsem ho vzbudil moc brzo. Na snídani byla jeho neoblíbená vánočka, ačkoliv ji jako dítě miloval. Oběd – prý ho bylo málo. Pak vypadl ven a vrátil se až na večeři, se kterou jsme kvůli němu museli čekat. Táhl z něho alkohol. Aspoň že si nestěžoval při večeři. Z dárků měl pramalou radost. Prostě se nedokáže radovat z maličkostí jako dřív. A teď… je naštvaný celou cestu. Mluví se mnou normálně, ale vidím mu to na očích. Pane, prosím, pomoz nám uzdravit naše vztahy v rodině. Ty, který ses narodil v dokonalé rodině, učiň, ať se zase máme rádi a těšíme se ze sebe!“

Byli to tedy dva bratři, oba byli na cestě, oba měli problémy, ale přesto šli spolu.

            Měsíc na obloze pomalu postupoval směrem k západu. Na obzoru se pomaloučku polehoučku objevovaly mraky a pohlcovaly hvězdy do svých měkkých záhybů.  Ochladilo se a nad stříbrnou krajinou se opět rozhostilo ticho. Z dálky byly slyšet jen tiché šlápoty obou bratří. Šli tiše, jen tak vedle sebe. Stále se drželi aleje patníků, jejichž odrazky vykukovaly z masy sněhu jen tu a tam. Měsíc jim jasně ozařoval cestu a bratři se rozpomínali na známá místa a orientační body. Tu však jako by měsíční zář začala slábnout. Zprvu to bratři nijak nevnímali, ale když přestávali rozeznávat malé kupky sněhu, jež naznačovaly přítomnost patníků, zarazili se a pohlédli vzhůru k nebi.

            Nebe jako by zmizelo, obklopila je černočerná tma. Tatam byla stříbrná krajina, tatam byly stromy. Jediné, co vnímali, byla přítomnost jeden druhého a nohy zabořené po kolena do sněhu, který byl stejně černý jako všechno kolem. Oba zachvátila úzkost, která jim vzala všechna slova z úst. Čas se zastavil… Drželi se za ruce a pokoušeli se hledět si do očí. Mladší bratr se snažil modlit, ale jako by měl v srdci černou díru. Nenacházel slova, topil se v té tmě a jedinou jistotou mu byl stisk bratrovy ruky. Co se odehrávalo v nitru staršího bratra nikdo netušil. Pouze se křečovitě držel bratra a hleděl do tmy. Náhle se daleko na obzoru zablesklo. Obrovský bílý záblesk, naprosto odlišný od všech, které kdy zahlédli při bouřce. Paprsky světla se ještě vteřinu šířily po celé obloze, a pak jako mávnutím proutku zmizely. Mladší bratr se sesul k zemi a vnořil se do sněhu. Tak ho to světlo zasáhlo. Starší se ho stále držel a snažil se jej postavit na nohy. Opět se objevil onen záblesk. Ale nyní mnohem blíže. Bílé světlo jako by je obklopilo. Mladší bratr otevřel oči a viděl kolem sebe známá místa. Sníh zmizel a všechno bylo zalito tím podivným světlem. Vše bylo známé, ale zároveň působilo jako cizí. Pohlédl na bratra. Stál tam. Zahleděný do dálky a… náhle vše zmizelo. Znovu ta neprostupná tma. Mladší bratr vykřikl: „Ježíši Kriste, pomoz!“. Při těch slovech se opět sesul k zemi a jeho ruka se vymkla z bratrovy.  Starší bratr se ani nepokoušel bratrovu ruku nalézt, stál stále na stejném místě jako bez duše a hleděl do tmy…

            Poušť. Všude, kam oko dohlédne, se rozprostírala poušť. Kolem se vlnily obrovité duny jemného písku, bílého jak sníh. Na nebi svítil měsíc a zářily miliardy jasných hvězd. Byla obrovská zima a celý kraj byl ponořen do ticha. To ticho bylo nadpřirozené, nádherné. Ničím nerušené. Tu se z dáli ozve zavytí nějakého pouštního zvířete. Ještě dlouho potom se ozývá jeho ozvěna. Svit měsíce začíná slábnout, zdá se, jako by ustával s uticháním ozvěny. Hvězdy se jedna po druhé ztrácejí v modré barvě nebe. Na obzoru začíná obloha růžovět, náznak příchodu nového dne.

            V malém dolíku pod obrovskou dunou leží na ručně pleteném koberci mladý muž, asi dvaadvacetiletý, oděný do dlouhé bílé košile a s hustou kšticí hnědých vlasů. Spí… Zvedl se mírný vánek a začal si pohrávat s bílým pískem. Drobná sprška písku dopadla na muže, a vzápětí další a další. Když se mladík probudil, byl celý zasypaný pískem. Kdyby jel někdo kolem, myslel by si, že se jedná o další dunu.

            Mladík se posadil, promnul si oči. Nevěřil vlastním očím. „Kde to jsem?“ zněla jeho první otázka. Nikdo mu neodpovídal, všude byl jen písek a vybledlá obloha časného rána. Slunce ještě nevyšlo. Muž se postavil, vzal svou deku, smotal ji a přehodil přes rameno.

            „Pane Bože, kde to jsem? Kam mám jít? Kde je můj bratr? Ježíši Kriste, kde je tvá pomoc? Kde jsi mě to zanechal? Co jsem ti udělal?“ vykřikl ve zlosti. Náhle ucítil bolest a lítost nad vyřčenými slovy. Padl na kolena a s rukou na prsou pronesl: „Pane, smiluj se nade mnou!“. Něco ho přinutilo pohlédnout na obzor. Uviděl záblesk světla. Jednotlivé paprsky se pomalu rozlévaly po celém obzoru. Slunce! Vychází slunce. Nádherný obrovský kotouč, přes který se táhnou dva jemné mraky. Mladík vstal a vydal se vstříc slunečním paprskům. Pozvolna se oteplovalo. Jemný písek nadnášený vánkem poletoval všude kolem a měnil okolní krajinu. Náhle se v dálce objevila velká skupina osob a zvířat.

            „Kde to jen můžu být? Je to jak z nějaké pohádky tisíce a jedné noci. Já sním nebo jsem,“ zarazil se v půlce věty. „Jsem mrtvý. Zahynul jsem na cestě na půlnoční a to je očistec. Všude písek, horko… Ne, já chci žít. Tak to nemůže skončit. Pane, smiluj se, smiluj se, smiluj…“ . Po tvářích mu kanuly slzy. Vzpomínal na rodnou vísku, na rodiče, sourozence, kamarády, školu, spolubratry… před očima mu jako film běžel celý jeho život. Pohlédl před sebe a nevěřil vlastním očím. „Karavana. Lidi. Ti mi pomůžou. Řeknou mi, kde jsem. Hmm… Mohou být v očistci i další lidi? Jak vlastně vypadá očistec? Co o něm říkal otec spirituál?“ začal horečně přemýšlet mladík. Mezitím došel ke skupině lidí. Všichni na něho hleděli s údivem. „Buď pozdraven, mladý muži! Jak to, že kráčíš takhle sám v poušti?“ ozval se stařešina v čele karavany. „Rozumím jim. Třeba budou rozumět i mně,“ pomyslel si mladík. Už se chystal otevřít ústa, ale než promluvil, zarazil se. Porozhlédl se kolem a viděl, že jsou všichni oblečeni nějak divně. „Jako by byli ze starověku. Ale lidi na poušti se přece stále oblékají postaru, ne? Ale ty zbraně. Velbloudi. Jak se mám chovat?“ přemýšlel horečně. Odhodlal se a ke svému překvapení řekl: „Buď zdráv otče let, nechť ti milosrdný Pán popřeje ještě tolik let, kolik jich na svých bedrech nosíš. Přicházím zdáli. Z hloubi pouště a jdu tam, kde se rodí slunce. Kam kráčíš ty se svou družinou?“

            „Chceme vystoupat do Jeruzaléma. Je to ještě dlouhá cesta. Jdeme stejným směrem. Nechceš se připojit? V poušti bys brzy zahynul,“ odpověděl starý muž.

            „Velmi rád příjmu tvou pohostinnost a připojím se k družině. Putovali jste celou noc?“

            „Ne, přenocovali jsme nedaleko od tohoto místa. Měli bychom vyrazit, ať dorazíme do obydlených krajů před polednem, jinak nás horko dne umoří. Máš dostatek vody?“

            „Nemám, doufal jsem, že naleznu studnu. Ale štěstěna mě opustila, od včerejšího dne jsem neměl kapku vody v ústech.“ Mladík nechápal, co říká. Zdálo se mu, jako by někdo jiný mluvil za něj.

Starý muž pohlédl svýma hnědýma očima, jejichž barva již věkem ztratila na své sytosti, do mladíkových očí a pronesl jen: „Pij!“. Do ruky mu vrazil měch s vodou, odvrátil se a šel do čela družiny, která se zvolna dala do pohybu.

            A tak mladý muž putoval s družinou. Již dávno opustili nehostinnou poušť a její bílý písek. Šli krajinami s jemným travnatým porostem, kde se pásla obrovská stáda ovcí. Všude je vítali s otevřenou náručí. Měli dostatek vody i jídla. Během cesty se mladík dokonale seznámil se členy družiny. Byla to rodina žijící v egyptské diaspoře. Starý muž byl nejstarším členem rodiny a ještě před svou smrtí si přál uvidět Svaté město. Mladý muž také pomalu začal chápat, co se asi stalo. Nějakým nevysvětlitelným způsobem se propadl v čase do starověku a objevil se někde na Blízkém Východě. Ale stále nechápal, proč rozumí řeči zdejších obyvatel a kdo to mluví za něj.

            Jednoho dne seděli všichni kolem táborového ohně a povídali si. Když se vyčerpala obvyklá témata hovorů, řekl stařešina: „Přečtěme si slova proroka Izaiáše. Mladý muži, nechceš se toho ujmout?“ Ta otázka byla mířena na mladíka. Ten se zarazil a chtěl to odmítnout, poněvadž svým znalostem hebrejštiny ze školy nevěřil a nechtěl se ztrapnit, ale něco mu říkalo: „Jen do toho! Čti mé slovo!“. Mladík tedy kývnul a do ruky uchopil drobný svitek. Jednalo se o rodinné dědictví, se kterým se zacházelo jako s Nejsvětější svátostí. Mladík svitek rozevřel a hle, písmena se mu četla tak snadno, jako by to bylo napsáno latinkou v jeho rodné řeči. Muž se důstojně usadil a začal číst: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo… Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: ‚Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.‘ Jeho vladařství se rozšíří a pokoj bez konce spočine na trůně Davidově a na jeho království. Upevní a podepře je právem a spravedlností od toho času až navěky. Horlivost Hospodina zástupů to učiní.“ Mladík dočetl, složil svitek a podal jej stařešinovi. Ten se ujal slova a řekl: „Slyšeli jsme slova plná naděje. Velký prorok nám v mnoha proroctvích přislíbil příchod zachránce. Já stejně jako všichni mí předci doufám, že přijde za mého života. Mým předkům se to nesplnilo, ale přesto nesmíme v naději ochabnout. Když přijde mesiáš, zachrání i naše předky. Modleme se společně a prosme Pána, aby seslal našeho Zachránce!“ Stařešina vztáhl ruce k nebi a radostně pronášel slova Šéma Israel. Všichni se k němu připojili a mladík nezůstal pozadu. Když skončili, mladík se obrátil na stařešinu s otázkou: „Cožpak mesiáš ještě nepřišel?“ V tu chvíli poznal, že mluví sám za sebe a nikdo mu v jeho řeči nepomáhá. Zarazil se, ale vyřčená slova už vrátit nemohl. Stařec na něj nevěřícně pohlédl: „Samozřejmě, že ne. Bylo sice několik takových, co se vydávali za mesiáše, ale vždycky byly jejich falešné záměry odhaleny!“

            „A co Ježíš?“ zeptal se. Stařec se zarazil a po chvilce řekl: „Jaký Ježíš? O žádném Ježíšovi jsem neslyšel.“

            „Ježíš. Narodil se v Betlémě a byl ukřižován o Velikonocích v Jeruzalémě.“

            „Cha… Asi jeden z dalších falešných mesiášů. Nikdy jsem o něm nic neslyšel. Vy jste o něm snad něco slyšeli?“ obrátil se na kolemsedící. Všichni kroutili hlavami. Dokonce ani ti, kteří žili v Jeruzalémě, o něm nic neslyšeli. Mladík začal přemýšlet: „Co když se Ježíš ještě nenarodil. Radši se o něm už nebudu zmiňovat…“. Po tomto rozhovoru se rozešli, aby se uložili ke spánku.

            Kopce. Všude se rozkládali kopce. Mírné a zelené. Rostla tu jemná a svěží zelená tráva. Sem tam kvetla malinká žlutá kvítka. Kam oko dohlédlo byly travnaté kopce plné ovcí. Družina putující do Jeruzaléma se pomalu blížila ke svému cíli. Před nimi leželo městečko Betlém, ze kterého to nebylo do Jeruzaléma daleko. Kolem něj se rozkládali širé pastviny. Ještě než dospěli do města, všimli si, že ovcí je mnoho, psů méně a pastýřů je naprostý nedostatek. Když skupina dorazila do města, postřehl mladík několik cedulí přibitých na veřejích domů. Bylo na nich napsáno, že ta či ona rodina příjme do služby pastýře. Šel ihned za stařešinou, aby mu oznámil, že došel cíle své cesty. Stařec mladíka považoval víceméně za člena rodiny a jen těžko se mu s ním loučilo, ale zdržovat či jej dokonce přemlouvat, aby s nimi došel do Jeruzaléma, se mu příčilo.

            Mladík tedy zůstal v Betlémě a nechal se najmout do služby. Vyfasoval obrovské stádo ovcí a na prohlídku Ježíšova rodiště neměl vůbec čas, poněvadž musel ovce okamžitě vyvést na pastviny. Trávil tam celé dny a noci. Čas si krátil zpěvem a stále častěji modlitbou k ještě nenarozenému Ježíši.

            Je noc. Krásná, tajuplná noc. Na nebi září milióny hvězd. Země je ještě vlahá a příjemně se na ní leží. Mladík pozoruje souhvězdí nad sebou. Snaží se rozpomenout na jejich jména. Vzpomíná na svůj předchozí život. Po tvářích mu opět kanou slzy. „Co asi dělají rodiče? Co brácha a sestra? A škola? Uvědomili si vůbec, že jsem se po Vánocích nevrátil?“ Rychle si utírá oči a sedá si, protože musí zkontrolovat ovce. Všechno je v pořádku. Chystá se ulehnout a tu něco upoutá jeho pozornost. Nádherná hvězda na obzoru. Obrovská. Zlatá a zářící jasným světlem jako slunce. Ostatní pastýři v okolí se také zvedají a udiveně hledí na hvězdu. „Hej, Jane! Vidíš to taky? To je krása,“ volá jeden z pastýřů na mladíka. Než Jan stačí odpovědět, stojí kolem nich skupina mužů v bělostných rouších a jeden z nich volá na ohromené pastýře, včetně mladého muže: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A náhle zní nádherný zpěv chval: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem dobré vůle…“.

            Ve chvíli, kdy dozněl chvalozpěv, andělé odešli a pastýři se seběhli do kruhu a povídali si o tom: „Hele, máme jim věřit? Víš, kolik falešných mesiášů chodilo po zemi. A kde nic, tu nic!“ ozval se jeden.

            „No, ale nikoho z nich nedoprovázeli andělé, ne?“ opáčil druhý.

            „Já bych se tam šel podívat. Za to nic nedáme. Kdo nechce, může zatím ohlídat stáda!“ řekl třetí.

            „Já si myslím, že se můžeme začít radovat a svěřit ovce do ochrany Páně. Dneska je požehnaná noc. Nikomu se nemůže nic stát. Pojďme do Betléma všichni. Anděl přece nemůže lhát… určitě se narodil Spasitel. Pojďme, honem! Pospěšme k Betlému!“ to volal samou nedočkavostí Jan a už se zvedal. Všichni se tedy rozběhli k Betlému. Ovce nechali na pastvinách. Nikdo si ve spěchu nevšiml, že nad stádem stojí muž v běloskvoucím šatě s pastýřskou holí v ruce a bdí nad stádem. Hospodin tuto noc ochraňuje všechno živé…

            Skupinka pastýřů proběhla celým městem k zájezdnímu hostinci, ale ke svému zklamání zjistili, že je plný. A nikdo nevěděl o žádném novorozeném dítěti. Tu si jeden z pastýřů všiml, že v dálce svítí světýlko a nad tím místem září ona tajuplná hvězda. Muži se uklidnili a důstojným krokem se přibližovali k malému stavení, ze kterého vycházelo světlo. Byla to malá polorozpadlá stáj. První se odvážil do stáje vejít Jan a to, co spatřil, mu vyrazilo dech. Uviděl mladičkou ženu, jak se sklání nad novorozeným chlapečkem, který se choulí v plenkách položených na seně. Nad nimi stojí statný muž. Ruce měl hrubé jako truhlář nebo tesař. Jan se nezmohl na slovo, jen kývl na své kamarády. Statný muž se na ně usmál a pozval je dál: „ Buďte vítáni, já jsem Josef a to je má žena Maria. Právě porodila. Je to chlapeček.“ Muži radostí vytryskly z očí slzy. „Je to Ježíš! Spása!“ dořekl zajíkavě. Janovi se konečně rozvázal jazyk a všechno, co jim andělé pověděli, řekl Josefovi. Všichni nad tím užasli. Jen Maria měla takový hloubavý výraz v obličeji. Jan si toho všiml a Maria se na něj v tu chvíli usmála.

            Jana zachvátila taková radost, že se setkal s živým Ježíšem, že opět nebyl schopen ze sebe vydat jediné slůvko, a přesto poklekl k jesličkám, aby se pokusil pomodlit. Kadeře hustých hnědých vlasů, které mu za dobu, kterou pobýval ve Svaté zemi, porostly po ramena, spadaly do jeslí a novorozeně je neohrabaně uchopilo do ručiček. „To je nádhera, Kristus se dotýká mých vlasů. Bože, chválím Tě za Tvou nesmírnou lásku, žes na svět poslal svého jednorozeného Syna, aby nás vykoupil a spasil.“ Srdce se mu otevřelo a on byl schopen té nejhlubší modlitby. V té chvíli otevřel malý Ježíš svá očka, ještě kovově modrá, a pohlédl do Janova obličeje. Náhle Jan ve svém srdci slyší dětský hlásek: „Jane, Jane. Tak jsi přišel. Uvěřil jsi andělovi. Přišel jsi. Přišel jsi, protože jsi věděl, že se narodím? Kdybys to nevěděl, byl bys stejně pochybovačný jako ostatní?“

            „Pane, uvěřil jsem andělovi. Byl jsem stejně překvapený jako ostatní, když jsem spatřil hvězdu a anděly. Vůbec jsem si nevzpomněl na slova z evangelia.“

            „Já vím,“ ozval se po chvíli jemný a radostný hlásek. „Myslím, že se můžeš vrátit zpět!“ Tu v Janovi hrklo, co to má znamenat, že se může vrátit. Kam? Ke svým ovcím?

            „Děkuji ti, že jsi přišel. Ne každý, koho pozvu, přijde,“ tentokrát zněl hlásek smutně.

            „Jane?“

            „Ano, Pane?“ ozval se ve svém srdci Jan.

            „Vytrvej ve svém povolání. Otec si tě vyvolil… Budeš pastýřem… duší… A… ještě něco! Oslavte pořádně moje narozeniny,“ ozval se hlásek šibalským tónem. „Šťastnou cestu!“

            Jan ještě omámený z rozhovoru s živým Bohem vyšel ze stáje a pohlédl do modrého nebe. Náhle hvězdy zmizely a kolem se rozprostřela černočerná tma. Jan pocítil stejný pocit úzkosti jako před mnoha měsíci na zasněžené cestě do Malenovic. Náhle se v dálce objevil bílý záblesk a rozlévající se paprsky, které po chvíli jako mávnutím proutku zmizely. Druhý záblesk se objevil mnohem blíže a Jana obklopilo bílé světlo. Otevřel oči a viděl stáj, Josefa, Marii i Ježíška, své kamarády. Všechno známé, ale zároveň tak cizí. Náhle padá k zemi…

            Všude je bílo, na nebi září měsíc a krajina svítí stříbrnou září. V dálce září okenní tabulky kostela na Borové. Na cestě do Malenovic jsou dva bratři. Jeden stojí jako bez duše a hledí do širé dálky. Druhý klečí ve sněhu a má zavřené oči. Tu pomalu vstává a pohlíží na svého bratra, který se právě v tuto chvíli vzpamatoval. Pohlédnou si do očí a oba současně zvolají: „Bohušu, víš, co se mi stalo?“, „Honzo, víš, co mi stalo?“. V tu ránu pochopili. Objali se a společně se vydali pořádně oslavit Ježíšovy narozeniny! Na Borovou dorazili o půl dvanácté, takže se stihli ještě ohřát na faře a posilnit teplým čajem.

            Přesně o půlnoci začala překrásná liturgie. Oba bratři ještě nikdy nezpívali chvalozpěv „Sláva na výsostech Bohu“ s takovou vervou a radostí jako dnes. A zbytek rodiny? Nakonec dorazili i rodiče, protože silničáři, světe, div se, protáhli cestu z Frýdlantu až do Malenovic. A s nimi i jejich sestřička, které bylo samotné smutno.