Óda na pračku

Jistě vás napadá, proč pračka? Co je na tomto domácím spotřebiči zajímavého? Úplně všechno… a dá se o něm napsat story o rozsahu diplomové práce. Ne, tak mě zase nefascinuje. Spíše představuje můj již tři roky táhnoucí se problém. A ne a ne ho vyřešit.

Již se blýskalo na lepší časy. Bylo to na začátku letošního listopadu a … houby houby zlatá rybko. Tůdle nůdle, jak by mi řekla moje mladší sestřička. Sen se rozplynul a problém zůstal nevyřešen.

Co se tedy stalo? Na baráku (jedna z přezdívek pro AKS, jehož součástí bylo donedávna Leopoldinum, na kterém bydlím; nyní je to prý samostatná jednotka, ale co už J) se v prvním listopadovém týdnu objevil papír a klíč k prádelně. To jste měli vidět, jaké jásání a radosti se nesly chodbami Leopoldina. Pryč byl problém se špinavým prádlem, věčné vystávání u umyvadel a rozežrané ruky od pracích prášků. Kdo mohl, hnedka této možnosti využil. Taky jsem to stihla. Jednou a naposled… L. No, jo. Všechno krásné jednou skončí. Akorát, kdo mohl tušit, že už po čtyřech dnech. V pondělí následujícího týdne se objevil nový papír a klíč zmizel. „Prádelna se pro studentky uzavírá!“, stálo na něm. A tak se pro změnu nesly chodbami dohady a domněnky. O důvodech tak brzkého uzavření prádelny raději taktně pomlčím…

A tak jsme zase bez pračky a mně se v koši na špinavé prádlo kupí hadříky. Co mi zbývá? Strčit je tajně do pračky a vyprat u mých „zaměstnavatelů“? Dělám totiž chůvičku malému Honzíčkovi a Marečkovi. Nebo je přihrát kamarádce Jitce, aby to dala její maminka vyprat s ostatním rodinným prádlem? No…, zbývá ještě jedna možnost, osvědčená praxí několika staletí, tedy vzít do pracek jádrové mýdlo (proslulého Jelena, který je na špínu jak řemen… hmmm… ani mi nepřijde, ale co už, je to dageš…) a intenzivně drhnout zašpiněné ponožky.

Tuto třetí možnost jsem využila a teď musím nosit na prstech Garfielda… J. Jaksi jsem však pozapomněla na to, že naše prababičky používaly při praní valchu. A věděly moc dobře proč. Nejenže praní bez valchy je ještě zdlouhavější než normálně, ale užití vlastních prstů místo onoho veskrze praktického nástroje je šílenost. Důkazem je můj Garfield na prstech. V půlce praní se mi totiž povedlo si je rozedřít pomalu do krve… Inu, při této činností s úctou vzpomínám na všechny předky ženského pohlaví (předkyně zní dost blbě, nezdá se vám?). Ony to musely dělat den, co den. A já se hrozím dne, kdy zase skončím u umyvadla s jádrovým mýdlem. Howgh.

A tak končím svou ódu na pračku, která se nachází v potenci (to znamená v mysli otce vicerektora). Snad jednou dojde k jejímu přechodu od možnosti k uskutečnění (malá poznámka k tomuto pokusu o filosofické uchopení dané pračkové problematiky: mé znalosti filosofie se úměrně snižují s každým uplynulým dnem J). Tož tak, přátelé… J