...aneb život jde dál...

Nepublikovaný článek o mém prvním roce na teologické fakultě

8. 12. 2009 11:32

Tento článek měl vyjít v zářijovém čísle farního časopisu „Společenství“ (farnost Havířov, ročník 2007), ale poněvadž forma tohoto článku neodpovídala slohu vysokoškolského studenta, nebyl otištěn (oficiální zdůvodnění jedné nejmenované osoby z ČBK). Ale přece kvůli tomu nebude smrdět u mě v šuplíku, ne? J

 

Je to jako včera, když jsem dělala zkoušku dospělosti na střední zdravotnické škole a přitom už jsem víc jak rok vysokoškolák. Více jak rok chodím den, co den na půdu (ne tu pod střechou, je tam moc horko a strašně moc prachu J) Cyrilometodějské teologické fakulty v Olomouci. Někteří si řeknou, co tam ta bláznivá holka dělá, že by uklízela? Práce jak práce… Bohužel musím konstatovat, že na tuto činnost máme na fakultě kvalifikovanější osoby než jsem já. Já tam doopravdy studuju. Dá se tam studovat hodně věcí: humanitní studia, křesťanskou výchovu s různým zaměřením či nově sociální pedagogiku a … katolickou teologii. Pěkný výběr a já jsem si z něho vybrala zrovna hlavní obor – katolickou teologii – a jsem tu, v druhém ročníku.

 

Co to vlastně obnáší být studentem katolické teologie? Nic zvláštního. Je to student jako každý jiný. Na začátku školního roku, teda akademického, vyfasuje index (stejně jako student na lékařské fakultě či fakultě tělesné kultury) a malou zelenou kartičku s červenými a žlutými pruhy, tzv. ISIC kartu, aby mohl chodit do knihovny, napapal se a tak dále. Takže je to… úplně normál.

 

Na začátku roku dostane kmenovou třídu, v mém případě to byla nejnovější učebna na fakultě. Nacházela se v třetím patře (ach, ty schody a … jezdit výtahem? jestli chci stihnout výuku, tak to radši neriskuju). První den jsme tam seděli jako v kině na sedačkách potažených koženkou a čekali, až nás poctí svou přítomností kantor. Bylo nás pětadvacet. Dvacet kluků a pět holek. Osmnáct kluků sedělo pěkně pohromadě v prvních třech lavicích na obou stranách. To byli bohoslovci. To je na studentech teologie zvláštní… no, ono to zas tak zvláštní není, je to totiž úplně normální. Devadesát procent studentů teologie jsou totiž bohoslovci J.

 

A tak jsme tam seděli a čekali a dočkali se… Vždycky jsme tak seděli, čekali a říkali si, že by dneska ne? Už je čtrnáct minut po zvonění a za chvíli patnáct a nikde nikdo. Už jsme si začali balit věci a … v tu chvíli se otevřely dveře a dovnitř vešel učitel, pusu od ucha k uchu, a řekl: „Tak, kde jsme minule skončili?“.

 

Nejčastěji jsme tak čekali v učebně, kterou jsme pro její velikost nazvali kamrlík. Je to totiž nejmenší učebna na fakultě. Seděli jsme tam a dřeli slovíčka do latiny nebo řečtiny.

 

„Prosím, ať dneska nepřijde… jinak bude defenestrace!“

 

Toto se ozývalo téměř vždy. Jednou ta defenestrace doopravdy hrozila. To už jsme zase nic neuměli. Pančelka se rozčilovala a nejprve prohlásila, že ji z nás odvezou do blázince, a posléze prohlásila: „Napadlo mě něco lepšího. Budeme soutěžit ve skoku dalekém. Zvítězí ten, kdo doskočí na střechu Sarkandrovky. Tak, Evičko, můžete začít!“. No, věřte, moc nadšená jsem z toho nebyla, a tak… jsem rychle vyskočila ze svého místa a letěla k oknu. Pančelka se zlekla a valila taktéž k oknu a já?...já jsem zavřela okno J. Musím doplnit, že kamrlík je ve třetím patře a Sarkandrovka je od zdí fakulty vzdálená dobrých šest, sedm metrů.

 

Tak to je další specifikum studentů teologie. Musí se totiž naučit latinsky (ach, kde jsou ty časy J), řecky (docela mě baví číst si Nový zákon v jazyce originálu J) a dokonce i hebrejsky (no, ještě bych snad byla schopná přečíst nějakou tu větu J).

 

Sedávali jsme také v jiné učebně, ta byla pro změnu v prvním patře (to už těch schodů nebylo tolik J). Když jsme tam poprvé přišli, drželi jsme pod paží kancionály a přemýšleli o tom, co se vlastně bude dít? Nečekali jsme dlouho a do učebny se vřítil pan magistr, pod paží měl klavír, teda klávesy, postavil se za katedru a řekl: „Nažhavte hlasivky. Než se připravím…“. Pak nadešla ta osudová chvíle. Pan magistr vytáhl cosi z černé brašny. Vypadalo to jako… jako papírové složky. Měly oranžovou barvu. Vytáhl z nich asi dvacet sešitků a rozdával nám je. Na přední straně bylo napsáno „Missa mundi“… mé znalosti latiny mě zradily. Ptám se spolužačky: „Co to je?“. Ta jen pokrčila rameny. Odhodlala jsem se sešitek otevřít a co nevidím? Hledí na mě takové divné noty. Na čtyřech linkách bylo plno malých čtverečků. Některé byly plné, jiné duté a nejzajímavější byly ty s ocáskem. Pan magistr nám to záhy objasňuje. Missa mundi je ordinárium a vlastně všechny aklamace a modlitby v latině. A ty noty? To je kvadratická notace pro kněze. Prý je mnohem jednodušší než ta naše, no co už. Další poznámka: nyní máme vlastní učebnu – zpěvárnu. Je tam křídlo, plno židlí, zpěvníků, not a obrazy nějakých papežů, co podporovali hudebné tvorbu. A vůbec je to hrozný dageš.

 

Takže další zvláštnost… celých pět roků se učíme zpívat. Česky, latinsky, z kancionálu, žalmy, no, prostě všechno, co lze nazvat liturgickým zpěvem. Abychom dostali podpis do indexu v kolonce Liturgická hudba a zpěv, musíme splnit jednu podmínku: zazpívat v katedrále při pontifikální mši (tj. taková, kterou slouží o. arcibiskup či biskup). Kdo ji nesplní, musí zpívat u kĺavíru a sám… L. Bohužel mě to taky potkalo. Nikdy víc… nejhorší je, že teď ve čtvrťáku valím sólo i při hodině přede všema. Dageš na entou.

 

Ve třídě jsme měli na stropě takový zajímavý stroj. Nadávají mu dataprojektor. Jeho úkolem je přenášet obrázky, případně texty, z počítače na velké bílé plátno před tabulí. To jsme tam zase tak seděli, čekali až přijde … a on fakt přišel. Byl to pan docent. V ruce držel maličkou věcičku, která má opět svůj odborný název. Počkejte, jak tomu říkají? Jo, už vím. Je to flashka. Nebo flaška? No, to je fuk. Prostě ji strčil do počítače a na plátně se objevilo velké bílé město. Měli jsme za úkol  uhodnout, o které město se jedná. Můj tip, že je to Havířov, se setkal pouze se salvou smíchu. Ale ani ostatní na tom nebyli o nic lépe. Nebyla to ani Praha, ani Vídeň, dokonce ani Řím. To už panu docentovi došla trpělivost (poté, co jsme vyjmenovali všechna evropská města, dokonce i několik amerických J) a prozradil nám, že se jedná o Jeruzalém. No, mohlo nás to přece jen napadnout, když jsme měli biblickou archeologii, ne? Máme totiž i zeměpis, ale jak jinak než specifický. Naším objektem zájmu je pouze Svatá země.

 

A co je nejzajímavější? Jezdíme na výlety. Sice jen v prvním a druhém ročníku, ale jezdíme a to je hlavní. Náš první školní výlet byl na Slovensko. Vyjeli jsme v šest ráno. Rozespalí, ale s úsměvem na rtech. A čím jsou tyto výlety specifické. Zkuste to uhodnout? Malá nápověda: studuju na teologické fakultě. Ano, správně. Poznáváme a obdivujeme kostely. Ve Skalici jsme jich poznali veľa. Dokonce jeden, který vypadal jako kostel jen zvenčí. Uvnitř to vypadalo jako by tam vybuchla raketová střela. Pomyslným vrcholem celé výpravy byl výlet do polí. Ano, čtete dobře. Do polí a to po polní cestě. Pracovně nazvané „tankodrom“ (a světe, div se, nebyla to žádná okresní silnice, ale klasická polní cesta J). Pro navození rolnické nálady jsme začali zpívat píseň „Malotraktor“. Nakonec byl zpěv znemožněn neustálým nadskakováním v sedačkách. A tu jsme spatřili obvodní zdi nějakého domu a uvnitř, asi v kuchyni, rostla mohutná lípa. Z reproduktoru se ozval hlas pana profesora: „Nyní se podívejte nalevo. To je místní fara. Pohleďte na tu skvostnou architekturu. Jak splývá s přírodou!“. Ještě párkrát jsme nadskočili na sedačkách, hlavou omlátili úložný prostor a rozsypali po podlaze autobusu troje chipsy,  a byli jsme na místě. Uprostřed polí, ve stínu obrovského dubu stála obdivuhodná, skvostná a jedinečná… malá polorozpadlá kaplička. Obdivuhodná, protože stála samotinká uprostřed orné půdy. Skvostná, poněvadž byla zasvěcená mé křestní patronce svaté Markétě Antiochijské a jedinečná, bo se jedná o jednu z mála předrománských sakrálních staveb na našem území. Prý je z dob Velké Moravy J. Všichni jsme nažhavili foťáky, aj na mobilech, a cvakot se ozýval odevšad, kde se dalo. Zpáteční cestu… tu si raději ani nepamatuju… probrala jsem se před studentskými kolejemi, naštěstí ne na ÁRU.

 

Taky jsme se přidali k našim drahým a váženým spolužákům z druhého ročníku (ti nás mají tak rádi, že nám do třídy pustili psa, hráli maňáskové divadlo, dělali stojky a dokonce mávali obrazem Benedikta XVI. za okýnkem na dveřích do naší třídy J). Druháci byli na výletě v Rakousku a ve Znojmě, kde navštívili nějaký klášter. Cestou tam to žilo. Pan profesor se dokonce nedostal ke slovu. Tato skutečnost se dá pokládat za učiněný zázrak. Onen slavný klášter byl vidět již zdaleka, ale co to? Čím blížeji jsme byli, tím jasněji se vyjímala velká rudá hvězda na štítu budovy. A pod ní… „Ideály socialismu budují světový mír“. Co to bylo za klášter? Poslední bašta komunismu na Moravě? V té chvíli se nám dostalo vysvětlení. Panu profesoru se totiž konečně povedlo překřičet řev v autobuse: „Takže před námi stojí benediktinský klášter v Louce. Za josefínských reforem byl zrušen a zabrán pro potřeby vojska. Staly se z něj kasárna. A jako taková fungovala až do roku 199-. Nedivte se tedy rudé hvězdě na fasádě. A ještě jedno upozornění: až vystoupíme z autobusu, tak nikam neutíkejte, v okolí vojenských budov jsou nášlapné miny. Bohužel armáda je ještě neměla čas zlikvidovat…“. Po prohlídce kostela a velmi opatrném pohybu po vyznačených cestičkách nás ochotný správce kasáren pustil do budov. Byly tam jen holé stěny (až na pár čestných síní s Leniny a Staliny, kulomety a vůbec takovými zajímavými věcmi) a prošlapané schodiště. Ale neskutečně skvěle se tam hrála schovka. Jako malá děcka jsme se naháněli po celém rozsáhlém několikapatrovém areálu. Byla to taková bžunda, že nám málem ujel autobus. A nášlapné miny?… škoda, žádná nevybuchla. Ani poté, co jsme si hromadně lehli do bodláčí a kochali se modrým nebem. Holt jsme byli na hluchém (nebo už vybombardovaném J) území.

Na výletě jsem byla samozřejmě i v druhém ročníku. Jeli jsme pro změnu na Velehrad (po tříhodinovém pobytu v bazilice jsem nepohrdla nabízenou placatkou slivovice a dokonce jsme využili možnosti zahrát si na honěnou v labyrintu velehradského lapidária, samozřejmě bez vědomí pana profesora J). Druhý výlet byl do někdejšího hlavního města c. a k. monarchie. Vídeň byla úchvatná, počasí taktéž, ale po velmi únavném výkladu architektonických prvků svatoštěpánské kazatelny jsme zdrhli do víru velkoměsta a vrátili se až k autobusu těsně před odjezdem J. Tak to by bylo…

 

Inu, konec exkurze J.

Zobrazeno 6473×

Komentáře

Mery

Evi, je sranda si precist zavspominat na casy davno minule kdy jsem jeste byla 100procentni teolozka :-))))

dromedar

Že 90% studentů teologie jsou bohoslovci, to může tvrdit snad jenom olomoučák. U nás v Praze to rozhodně neplatí.

Eva Křupalová

No, jo. Co už. MOmentálně jsme v ročníku oficiálně čtyři laici. A objeví se tam s bídou dva. A holek? Su sama (i když jsme oficiálně tři) :-(. Praha je holt už někde jinde.

Daniel Zouhar

Já bych řekl, že počty se snižují. Teď to vidím asi tak, že 80% katolické teologie tvoří bohoslovci, ale mohu se i mýlit a už to může kalkulovat kole 70%.

Eva Křupalová

No, já to vnímám ze své perspektivy studenta 4. ročníku. V prváku to tak bylo, ale máš pravdu, snižuje se to, ale budu nostalgicky vzpomínat na dvacet bohoslovců v 1. ročníku. Kde ty časy jsou...

Zobrazit 5 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.