...aneb život jde dál...

Křupalovic Evík aneb Pár slov o mně :-)

4. 12. 2009 10:42

Kdo chtěl, mohl si o mě ledasco zjistit z mého profilu, ale přesto opakuji podtitulek: „Pár slov o mně“.

Jmenuji se…, ehm… asi bych měla napsat celé své jméno, že? Aléé, ono je strašně dlouhé… J . Tak teda ještě jednou. Jmenuji se Justina Eva Markéta Kateřina Křupalová. Uff, a je to venku J. Jinak jsem prostě Eva, Evka, Evča, Evík a taky… Evelýna (pro některé nejmenované spolubratry). Takže jmenovité představování je za mnou. Zbývá ještě věk, původ, bydliště a jiné…

 

K věku, stále je mi dva a dvacet, ale brzy to bude minulost, protože jsem ledňáček.

 

K původu. Bohužel (nebo bohudík J) nejsem z modré krve, ale za to mí předkové pocházejí za a) z Hané, za b) z Vídně, za c) z Michalovcí na Slovensku, za d) od Slezské Harty a za e) z Valašska. Docela dobrý mišung, ale bohužel umím jenom česky. Slovenštinu mám ráda a němčinu jsem začala systematicky bojkotovat. Jinak pocházím z hornického a nejmladšího města v České republice, z Havířova.

 

V Havířově jsem navštěvovala tyto ústavy: mateřskou školu, na kterou mám jedinou vzpomínku – jizvu na dlani pravé ruky, všechny ostatní se ztrácí v mlhavém oparu. Druhým ústavem je základní škola – Májovka, která byla od mého domu vzdálená asi 1 minutu cesty. Od šestého ročníku jsem byla ve třídě s rozšířenou výukou matematiky a přírodovědných předmětů. Jak jsem tam dostala? Ani nevím. Vím jen, že matematika nikdy nebyla mým koníčkem, ačkoliv jsem z ní měla vždycky jedničku J.

 

Po základní škole jsem se přesunula na ústav zvaný Střední zdravotnická škola v Karviné. Zde jsem strávila čtyři krásné roky. I když jsme byli ryze ženský kolektiv, panovala v naší třídě kamarádská a příjemná atmosféra. Během těch čtyř let jsem se naučila všechny potřebné sesterské dovednosti. Měla jsem možnost doprovodit člověka na věčnost a na oplátku přivést na náš svět človíčka nového. Setkala jsem se s bolestí, starostmi a neštěstím, ale také s radostí. Nikdy nezapomenu na štěstí novopečené maminky, když jsme ji po porodu přikládali novorozeňátko k prsu. Nebo radostný pohled starých babiček ve chvíli, kdy jsme je s vlídnými slovy pohladili po tváři. Na zdrávce to byly krásné a plodné časy. Odmaturovala jsem v roce 2006 a stala se ze mě hotová zdravotní sestřička. Jsem na to hrdá a navždy jí zůstanu, i když jsem víceméně z oboru odešla.

 

Nyní jsem na modrém ústavu, na Cyrilometodějské teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, a su tady již čtyři roky. Zvládla jsem do sebe nahustit dva roky filosofie, řečtiny a latiny, rok hebrejštiny a minimum teologie. Teď mi zbývá nacpat si do mozku tři roky teologie a pedagogiky. Ale je to krása… krásná to dřina J.

 

Tak takto jsem proplouvala školní docházkou a stále proplouvám.

 

A moje rodina.

 

Na počátku malá hádanka: Moje mamka se jmenuje Dana Siudová a můj taťka je Rostislav

Míček. Po kom se teda jmenuju já? (odpověď naleznete na konci této „stati“)

Rodiče už znáte, teď k mým sourozencům. Mám jich sedm.

1. Veronika. Má dvacet let a díky ní již za šest měsíců budu tetou. Verča je totiž v požehnaném stavu J. Jo, a jinak studuje hnojárnu a bude ekoložkou a ochranitelkou přírody.

2. Rostislav. Tomu je sedmnáct a učí se na truhláře.

3. Lenka. Je ve čtvrté třídě ZŠ a je jí deset let.

4. Maruška. Ta je ve třetí třídě a má devět roků.

5. Daniel. Budoucně osmiletý žák 2. třídy ZŠ.

6. a 7. Zbývají nám dvojčátka, Terezka a Danielka. Narodily se před čtyřmi lety den před 28. říjnem.

No, bohužel nežijeme všichni pospolu. Někteří z nás žijí u mamky, jiní u taťky. Oba dva totiž mají vlastní rodinu.

A teď jste možná uhádli odpověď na mou hádanku. Jmenuju se po taťkovi. Ten se rotiž, než se znovu oženil, jmenoval Křupala. Tak tedy – mamka se vdala za p. Siudu a taťka se oženil s pí. Míčkovou a vzal si její příjmení.

 

A ještě se na chvilku vraťme k mé osobě. Musím na sebe prozradit, že jsem konvertitkou. Moje rodinka je totiž nevěřící, ale vcelku tolerantní (no, jak kdy). Má cesta ke konverzi by vydala za samostatný článek (super, tak mám další námět…J), takže jen stručně. S křesťany jsem se setkala v salesiánském středisku mládeže, kde jsem jako dítě docházela. Intenzivním zážitkem a impulsem pro mé obrácení se stalo diecézní setkání mládeže ve Staré Vsi nad Ondřejnicí. Po poměrně krátkém katechumenátu jsem byla dne 9. 9. 2001 pokřtěna v kostele sv. Anny v Havířově. Ve stejném kostele, ale 14. dubna 2002, jsem byla o. Františkem biřmovaná. Před třemi měsíci jsem byla přijata do noviciátu III. řádu sv. Dominika (viz „Jsem sestrou svatého Dominika“).

 

No, a poslední bod. Mé bydliště.

 

Momentálně bydlím v Olomouci. Ať se postavíte, kam chcete, místo, kde bydlím, uvidíte vždycky. A to díky kostelu sv. Michala, jehož tři kopule jsou viditelné snad odevšad. Jistě si nemyslíte, že bydlím v kostele? Nebydlím… a nebudu bydlet. Ale vedle kostela stojí Arcibiskupský kněžský seminář a jeho součástí je Leopoldinum. Ještě vloni tam bydleli bohoslovci, ale letos… letos tam bydlíme my - holky z Leopoldina. Já tam bydlím taky a to jen proto, že jsem chtěla mít jednolůžkový pokoj. Mám ho a s ním i nádherný výhled do Michalského výpadu (Bezručovy sady), na katedrálu (a mimochodem i do bohosloslovecké jídelny L) a vůbec je to super.

 

Tak to by mohlo stačit… už tak je toho až moc J!

 

Zobrazeno 1529×

Komentáře

Napsat komentář »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.