Tenkrát před třiceti lety...

Tenkrát před třiceti lety... tak přesně tento nápis se jasným žlutým písmem vyjímal na plakátku malé a nenápadné akcičky. Tenkrát před třiceti lety se totiž zastavila osobní doprava na trati Kojetín - Tovačov.

Je osmého května - Den vítězství - a já jsem se vydala na výlet do Tovačova. Vyrazila jsem hned po mši svaté a už v Přerově potkávám několik železničních maniaků, kteří si výjimečnou akci na "Tovačovce" nemohou nechat ujít... Nastupujeme spolu do rakvičky, která nás pod dráty doveze do Kojetína, kde se uskutečňuje náš návrat do hluboké totality...

A doopravdy, jako bychom se pomocí stroje času vrátili o třicet let nazpět... Na kolejích stojí vůz M 152.0191 s rudou hvězdou na čele (jinak pro upřesnění - jednalo se o provozní stroj 810.191-7 z DKV Olomouc speciálně upravený pro tuto příležitost přelepením loga ČD a nalepením rudé hvězdy :-D). Poslední trochu modernější stroj totiž právě opustil stanici a uháněl směrem na Nezamyslice. Rozhodla jsem se pro pozdější spoj, poněvadž motoráček byl již notně přeplněn. Inu, tak mohlo vzniknout několik fotek odjíždějící mašiny, tedy aspoň do chvíle než mi do záběru skočilo několik nedočkavých šotoušů. Radši jsem opustila prostor nádraží a šla se trochu porozhlédnout po Kojetíně.

 

Vůz M 152.0191 na druhé staniční koleji a kojetínský kostel

Po návratu na stanici zjišťuji, že se po celém prostoru kolejiště pohybuje asi pětadvacet šotoušů a vyčkává příjezdu osobního vlaku z Olomouce, aby jej mohli asi po sté zvěčnit a zařadit do své sbírky. Mezitím se již vrátil z Tovačova náš vlak. Po odjezdu osobáku vytahuje personál motoráku podivnou zástavu. Ale proč psát... podívejte se na ni sami:

"Za dosažené výsledky v socialistické soutěži železničních stanic II. třídy. ROH."

Ale už se blíží čas odjezdu, a tak spolu s nimi nastupuji do vozu a začíná dobrodružství zvané "jízda spolu s bandou šílených šotoušů..."

Je odpískáno, odmávnuto a vlak se dává do pohybu. Průvodčí ve staré uniformě ČSD se ujímá slova a snaží se přeřvat hluk motoru: "Vítám vás v neveřejném spoji (pro mě novinka, poněvadž v jízdním řádu byla tato jízda vedena jako ostatní) určeném pro železniční fotografy. Rozhodli jsme se však, že místo avizovaných šedesáti korun se bude platit jen třicet. Důvod je prostý... drážní inspekce nám zakázala zastavovat na širé trati a umožnit cestujícím vystoupení z vlaku..." Na tvářích fotografů se zráčilo zklamaní, ale průvodčí pokračuje: "A tak jsme to vymysleli následovně: pojedeme do Skašova, kde vystoupíme, a pěšky budeme putovat podél kolejí do Oplocan. Během cesty můžete fotit. Kdo nebude chtít, může zůstat ve vlaku..." Šotoušské osazenstvo opět ovládla radostná nálada. Mezitím pan průvodčí prodával jízdenky a za poklidné atmosféry jsme dorazili do Skašova.

Vyhrnuli jsme se tedy z vlaku s foťáky v rukou či pohupujícími se na krku. Skupinka asi deseti fotografů se hned chopila situace a fotila snad i podvozek... No, přímo na této zastávce jsme strávili dobrých dvacet minut. Přidávám několik svých, mírně podařenějších fotek:

 

Toto vzniklo před a za odjezdovým návěstidlem zastávky Skašov. Můžete si všimnout velmi "zachovalého" drážního domku :-). A tak jsme se posléze vydali po silnici směrem na Oplocany a vlak jel krokem s námi. Několikrát na trati zastavil a všichni fotografové se mohli do sytosti nabažit... :-) Dokonce začalo polehoučku svítit sluníčko a fotografie získavaly veselejší nádech. Další série fotografií:

A teď malá příhoda s zabezpečovacím zařízením (přejezd):

Organizátoři (vlastně pánové průvodčí) nás požádali, abychom se pomaloučku a polehoučku přesunuli za vlakový přejezd do zastávky Oplocany, poněvadž v místech, kdy nyní motorák pózoval fotografům, byl izolák. Po jeho projetí by začal zvonit přejezd a došlo by k blokování plynulosti přepravy na silnici (ani nevím kam :-D) . A tak fotografové narychlo využívali sporadického slunečního svitu, skákali z jedné strany náspu na druhou a šplhali po štaflích ve snaze zachytit ten nejlepší snímek. A přece jen se pomalu přesouvali směrem k přejezdu. Zde malá dokumentace našeho přesunu:

V pozadí je vidět míněný přejezd... Když i poslední opozdilec opustil koleje a stál bezpečně na louce podél silnice, byl dán strojvůdci pokyn, aby vyjel. Slyšeli jsme zahoukání a zpozorovali drobný obláček dýmu vznášející se v místech, kde stála mašina. Všichni jsme viděli, že vlak stojí přední nápravou asi metr a půl od izoláku, a tak jsme očekávali okamžité rozeznění výstražného zařízení na přejezdu. Vlak se přibližoval, ale přejezd mlčel. Vlak byl těsně před silnicí, ale žádné cink cink se neozvalo. Vlak vjel na silnici a ve chvíli, kdy již přední nápravou opustil silnici se rozblikalo červené světlo a ozval se typický zvonek. A zvonil a zvonil a zvonil... Tak mi tedy řekněte, je možné aby doopravdy bylo zabezpečovací zařízení na silnici nefunkční, jak tvrdí nekteří řidiči, kteří se střetli s vlakem? Teď jsem zažila na vlastní kůži, že to možné je. Přejezd zvonil po celou dobu, co jsme se pohybovali po zastávce v Oplocanech, tedy dobrých deset minut. Po tuto dobu řídil dopravu na přejezdu průvodčí. A když i on musel nastoupit do vozidla, stála u přejezdu již notně dlouhá kolona na obou stranách... Zda se přejezd vypnul, či zvonil po celou dobu než se vlak vrácel zpět do Kojetína, to nevím. Ale pokud nastala druhá situace, tak potěš koště...

 

V Oplocanech jsme tedy opět nastoupili a jeli do Tovačova (a tak jsme jeli asi pět minut čistého času a zbytek <asi hodinu a půl> jsme šli pěšky :-D). V Tovačově nás už vítali fotografové, kteří přijeli autem a již netrpěliví zájemci o zpáteční jízdu do Kojetína. A nejen to... Na budově skladiště se skvěl údernický nápis:

"Ať ochránce tratí vaše plány zhatí. Pracující lid."

A na smutné opuštěné budově tovačovskového nádraží vlála sovětská vlajka a nápis: "Vítáme májové dny".

A tak jsme připutovali do Tovačova. Horečné focení neustávalo ani zde. Takže poslední fotka z nostalgické jízdy:

 A teď jen pár zbývajících fotografií z výletu - trasa Tovačov - Brodek u Přerova:

 

Smutný pohled na opuštěnou a zchátralou staniční budovu.

Pohled na čelní stranu... No, comment.

Tovačovský kostel sv. Václava.

 

Tovačovský zámek

 Průjezd do zámecké zahrady.

 Pohled ze zámku na kostel a školu.

"Třešňový most" přes Moravu mezi Cítovem a Věrovany.

Vodní mlýn v obci Cítov.

Šťasně jsem dorazila do Brodku, v nohou 17, 5 km + nějaké ty kilometry podél trati :-). Vlak přijel záhy a abych korunovala celý výlet - ČD mě jako věrného zákazníka nechaly jet do Olomouce zdarma... holt nepřišel pan průvodčí... :-D